OrgPad logo

Lineární algebra

Created by Ema Tomanová

Lineární algebra

Hodnost matice

Hodnost matice (též Rank) je definována jako dimenze lineárního obalu souboru řádků matice. Je to číslo, které představuje počet nezávislých řádků nebo sloupců matice.

Pro matici A{\displaystyle \mathbf {A} }0795cc96c75d81520a120482662b90f024c9a1a1 typu m×n{\displaystyle m\times n}12b23d207d23dd430b93320539abbb0bde84870d platí

h(A)≤min{m,n}{\displaystyle h(\mathbf {A} )\leq \min\{m,n\}}4d8527b4d054ace3935df5d2ddd6c44d575b8a09,

kde min{m,n}{\displaystyle \min\{m,n\}\,}59b9566bb44646bf6c1c344807092696adefee66 představuje nejmenší hodnotu z množiny {m,n}{\displaystyle \{m,n\}\,}e9e1a9a064926ea7b90371d151d99f9f8d0016bf. Hodnost matice typu m×n{\displaystyle m\times n}12b23d207d23dd430b93320539abbb0bde84870d je tedy menší nebo rovna menšímu z čísel m,n{\displaystyle m,n}6568e95b6bf8f39b7fd2c9b52b7b00ee124c6250.

Hodnost

Regulární

Regulární matice (v některé literatuře též invertibilní) je taková čtvercová matice, jejíž determinant je různý od nuly, tzn.

detA≠0{\displaystyle \det \mathbf {A} \neq 0}1f1e44c8d828b228147494f290d11d55cd74ca83

Ekvivalentně lze též tvrdit:

Opakem regulární matice je tzv. singulární matice s nulovým determinantem.

Diagonální

V lineární algebře označuje pojem diagonální matice čtvercovou matici n×n, která může mít nenulové prvky pouze na hlavní diagonále. Někdy se tento termín používá i pro obdélníkové matice, ale v tomto článku toto zobecnění nebudeme uvažovat.

Příkladem diagonální matice je matice

(10004000−3){\displaystyle {\begin{pmatrix}1&0&0\\0&4&0\\0&0&-3\end{pmatrix}}}41b80b87a4860c1b9ad22729987faa82c91daeb2

Diagonální matice se někdy zapisuje jako diag(a1, …, an), kde ai odpovídá prvku matice aii. Matice v předchozím příkladu je tedy diag(1, 4, -3).

Každá jednotková matice a každá čtvercová nulová matice je diagonální maticí.

Singulární

Singulární matice je taková čtvercová matice, jejíž determinant je roven nule, tzn.

detA=0{\displaystyle \det \mathbf {A} =0}5994a884b0d86a827135bbee1f8eba70020ff282

Ekvivalentně lze též tvrdit:

Opakem singulární matice je tzv. regulární matice s nenulovým determinantem.

Matice

Matice je obdélníkové či čtvercové schéma čísel nebo nějakých matematických objektů – prvků matice (též elementů matice). Obsahuje obecně m řádků a n sloupců. Hovoříme pak o matici typu m×n{\displaystyle \scriptstyle m\times nc274f49c26f673cd53890b72e61dc8e1cd3a7a87

247px-Matrix cs.svg

Hodnost transpozice

Hodnost matice a transpozice:

Pro libovolnou matici A∈Rm×n platí

rank(A) = rank(AT)

Jednotková

V lineární algebře označuje pojem jednotková matice velikosti n čtvercovou matici n×n{\displaystyle n\times n}59d2b4cb72e304526cf5b5887147729ea259da78, která má na hlavní diagonále jedničky a na ostatních místech nuly. Jednotková matice se značí In, případně jen I, je-li velikost nepodstatná nebo lze-li ji odvodit z kontextu

I1=[1], I2=[1001], I3=[100010001], ⋯, In=[10⋯001⋯0⋮⋮⋱⋮00⋯1]{\displaystyle I_{1}={\begin{bmatrix}1\end{bmatrix}},\ I_{2}={\begin{bmatrix}1&0\\0&1\end{bmatrix}},\ I_{3}={\begin{bmatrix}1&0&0\\0&1&0\\0&0&1\end{bmatrix}},\ \cdots ,\ I_{n}={\begin{bmatrix}1&0&\cdots &0\\0&1&\cdots &0\\\vdots &\vdots &\ddots &\vdots \\0&0&\cdots &1\end{bmatrix}}}0826c7ae28a83122c3fe249f4a0d75ac9c78d2b8

Důležitou vlastností In je

AIn = A   a   InB = B

Typy matic

Inverzní matice

Inverzní matice k dané regulární matici je taková matice, která po vynásobení s původní maticí dá jednotkovou matici. Inverzní matici k matici A značíme A−1.

Vynásobením regulární matice s její inverzí dostáváme jednotkovou matici.

A⋅A−1=A−1⋅A=1,{\displaystyle \mathbf {A} \cdot \mathbf {A} ^{-1}=\mathbf {A} ^{-1}\cdot \mathbf {A} =\mathbf {1} ,}bd640119067bda4b125c143ca52337c94fc20980

kde 1 je jednotková matice.

Inverzní matici lze sestrojit pouze pro regulární matici – čtvercovou matici jejíž determinant není roven nule.

Inverze

Trojúhelníková

Matici, která má všechny prvky pod hlavní diagonálou nulové, označujeme jako horní trojúhelníkovou matici. Taková matice má tvar

(a11a12⋯a1n0a22⋯a2n⋮⋮⋱⋮00⋯ann){\displaystyle {\begin{pmatrix}a_{11}&a_{12}&\cdots &a_{1n}\\0&a_{22}&\cdots &a_{2n}\\\vdots &\vdots &\ddots &\vdots \\0&0&\cdots &a_{nn}\end{pmatrix}}}f0dcf5ec939998282dd5b126c3800e0802268a26

Podobně označujeme jako dolní trojúhelníkovou matici takovou matici, která má všechny prvky nad diagonálou nulové.

Transpozice

Matici, která vznikne z matice A{\displaystyle \mathbf {A} }0795cc96c75d81520a120482662b90f024c9a1a1 vzájemnou výměnou řádků a sloupců, označujeme jako transponovanou matici a značíme AT{\displaystyle \mathbf {A} ^{T}}c25bbc24cddda4a19ea6b6a1cc64f3d20b48e525. Pro jednotlivé prvky transponované matice platí

aijT=aji{\displaystyle a_{ij}^{T}=a_{ji}\,}3d369b38fd1f9fc45b2c091d5474a431a895834c.

Pokud má matice A{\displaystyle \mathbf {A} }0795cc96c75d81520a120482662b90f024c9a1a1 rozměry (m,n){\displaystyle (m,n)}274d4857135a7d28a94ba9ee8135779615084d43, pak její transpozicí vznikne matice o rozměrech (n,m){\displaystyle (n,m)}c946bd96d771a37a141d9eabe7ceea04f084158b.

Vlastnosti transpozice

Dvojitou transpozicí získáváme zpět původní matici:

(AT)T=A{\displaystyle \left(\mathbf {A} ^{\mathrm {T} }\right)^{\mathrm {T} }=\mathbf {A} \quad \,}75aeff55bf13b57059e40e2da35c84d8c0d8badb.

Násobení skalárem se dá vytknout před operaci transpozice:

(cA)T=cAT{\displaystyle (c\mathbf {A} )^{\mathrm {T} }=c\mathbf {A} ^{\mathrm {T} }\,}8588833284cee9d86717ca4c200e7cd62e1407cf

Transpozice součtu matic je součtem transponovaných matic:

(A+B)T=AT+BT{\displaystyle (\mathbf {A} +\mathbf {B} )^{\mathrm {T} }=\mathbf {A} ^{\mathrm {T} }+\mathbf {B} ^{\mathrm {T} }\,}fd92e6b984b729ab67612c52609b291ad3074898

Transpozice součinu dvou matic je součinem transponovaných matic v obráceném pořadí:

(AB)T=BTAT{\displaystyle \left(\mathbf {AB} \right)^{\mathrm {T} }=\mathbf {B} ^{\mathrm {T} }\mathbf {A} ^{\mathrm {T} }\,}04d8125a5fb51ada5b90794ecf173862ed65b63f

Transpozice inverzní matice je rovna inverzi transponované matice:

(AT)−1=(A−1)T{\displaystyle \left(\mathbf {A} ^{\mathrm {T} }\right)^{\mathrm {-1} }=\left(\mathbf {A} ^{\mathrm {-1} }\right)^{\mathrm {T} }\,}79b9ecd2b7584d4c4c5dc9c9bc409de1c72c7a86

 

Skládání zobrazení

Složené zobrazení z lineárních zobrazení je opět lineární. Přesněji, nechť A∈L(X,Y){\displaystyle \scriptstyle A\in {\mathcal {L}}(X,Y)}72c33c226146289aa4c43abc3aa824144d5e8f8f a B∈L(Y,Z){\displaystyle \scriptstyle B\in {\mathcal {L}}(Y,Z)}c34cd5d1df8ac0fc4b7039c830234436173a9487. Pak složené zobrazení BA definované vztahem

(BA)(x→)=B(A(x→)){\displaystyle (BA)({\vec {x}})=B(A({\vec {x}}))}4bc04cc9514e1337b05f001fc53dbce5e52a598a

pro všechna x→∈X{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}\in X}535aad61964058448da310b371841aa1f2f23b23 je lineární, tj. BA∈L(X,Z){\displaystyle \scriptstyle BA\in {\mathcal {L}}(X,Z)}24462c4f89a28ca95e55bec2ea0f6449057af767.

Důkaz: Vezměme libovolné α∈T{\displaystyle \scriptstyle \alpha \in \mathbb {T} }abbda888658697cb009e0b1a1d797cc291dfd9c6 a libovolné vektory x→,y→∈X{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}},{\vec {y}}\in X}d346972a66a884be6e0ef0d87d0d24a82c4375b9. Pak (BA)(αx→+y→)=B(αA(x→)+A(y→))=αB(A(x→))+B(A(y→))=α(BA)(x→)+(BA)(y→){\displaystyle \scriptstyle (BA)(\alpha {\vec {x}}+{\vec {y}})=B(\alpha A({\vec {x}})+A({\vec {y}}))=\alpha B(A({\vec {x}}))+B(A({\vec {y}}))=\alpha (BA)({\vec {x}})+(BA)({\vec {y}})}acecf1646e2dd28f40223ecb4e43df353dfb9ff8, což je ekvivalentní linearitě složeného zobrazení.

Lineární zobrazení

Nechť X a Y jsou vektorové prostory nad týmž tělesem T{\displaystyle \scriptstyle \mathbb {T} }7edb8a8a586f3d1943818a96eeba185413a8e0a2. Zobrazení L{\displaystyle \scriptstyle L}b42efe7da0173656febaa66fbe367cfcf5151b72 z prostoru X do prostoru Y, tj. L:X→Y{\displaystyle \scriptstyle L:X\to Y}e8f5d743b21c4e2889916447f0e69cd006039f1a, se nazývá lineární zobrazení, právě když pro libovolné vektory x→,y→∈X{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}},{\vec {y}}\in X}d346972a66a884be6e0ef0d87d0d24a82c4375b9 a pro libovolný prvek α{\displaystyle \scriptstyle \alpha }3ede4047eacb0a285fc0eb359181180364962150 z tělesa T{\displaystyle \scriptstyle \mathbb {T} }7edb8a8a586f3d1943818a96eeba185413a8e0a2 toto zobrazení splňuje následující dvě podmínky:

Obraz vektoru x→∈X{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}\in X}535aad61964058448da310b371841aa1f2f23b23 při lineárním zobrazení L{\displaystyle \scriptstyle L}b42efe7da0173656febaa66fbe367cfcf5151b72 se značí L(x→){\displaystyle \scriptstyle L({\vec {x}})}22272dee82a2c39b0119da75facd230e64459846. Často se ale pro jednoduchost závorky vypouští a píše se jen Lx→{\displaystyle \scriptstyle L{\vec {x}}}acc0718fd71bed4ddf0e993d22e2ba7566fff253. Podobně obraz množiny P⊂X{\displaystyle \scriptstyle P\subset X}9742620b34a099cbaa3b0be0e8e8dacd7962f251 se značí L(P){\displaystyle \scriptstyle L(P)}3134093d6652b605e2045607421389929cd99cf8.

Lineární struktura zobrazení i vektorového prostoru, na kterém je definováno, umožňuje velmi zjednodušit zápis, jakým toto zobrazení působí na libovolný vektor. Tato vlastnost tím spíše vyplyne na konečněrozměrných prostorech. Pro konkrétnost mějme vektorový prostor Xn{\displaystyle \scriptstyle X_{n}}6c78fc34776ec1120911591f60e5860eb8956706 konečné dimenze n. Existuje v něm tedy n-členná báze x→1,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}801ec3f9c07fe70b6d86da26ad4fc763c2a68f23 a každý vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 tohoto prostoru lze vyjádřit jako vhodnou lineární kombinaci x→=∑i=1nαix→i{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}}ef5756677515e83ddebbb2696e5b2964a3cf0878. Využijeme-li nyní linearity zobrazení A, dostáváme

y→=A(x→)=A(∑i=1nαix→i)=∑i=1nαiA(x→i).{\displaystyle {\vec {y}}=A({\vec {x}})=A\left(\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}\right)=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}A({\vec {x}}_{i}).}7739f5c4dd2524ca5405c30038b38e8301f41fe3

Obraz každého vektoru y→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}}956228548b684c8c8d0ab92b9772a7f13474d6ae lze tedy vyjádřit jako nějakou lineární kombinaci vektorů A(x→i){\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{i})}21ffdcd493775c70ffae7989125354179b740070, kde koeficienty jsou totožné s koeficienty u vzoru x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58. Celou informaci o struktuře zobrazení A lze tak získat pouze ze znalosti toho, jak působí na bazické vektory. Rozvinutím právě uvedené myšlenky pak dospíváme k definici matice lineárního zobrazení, jak je uvedeno níže.

Jádro

Jako jádro matice A nebo také nulový prostor matice A se nazývá množina všech řešení homogenní soustavy lineárních rovnic Ax=o. Označujeme se Ker A.

Pozorování 1: Jsou-li u a w dvě řešení soustavy lineárních rovnic Ax = b, pak w - u je řešením soustavy Ax = o.

Pozorování 2: Je-li u řešením soustavy Ax = b a v řešení příslušně homogení soustavy Ax = o, pak u + v je také řešením soustavy Ax = b.

Věta: Je-li u jedno pevně zvolené partikulární řešení soustavy lineárních rovnic Ax=b nad tělesem T, pak se množina všech řešení této soustavy rovná {u+v : v ∈ Ker A} = u + Ker A.

Důkaz: Je-li w řešení soustavy Ax=b, pak (w - u) ∈ Ker A (podle pozorování 1) a tedy w = u + (w - u) ∈ {u + v : v ∈ Ker A}. Naopak pro libovolné v ∈ Ker A je u + v řešením soustavy Ax=b (podle pozorování 2).

Jádro lineárního zobrazení

Jádro lineárního zobrazení A je taková podmnožina definičního oboru A, kterou A zobrazuje na nulový vektor. Jádro zobrazení A značíme symbolem ker⁡A{\displaystyle \scriptstyle \ker A}c54f9af9bb8b5bd3f6b3a5c555584c7ada94f33d (jedná se o zkratku ze slova kernel, anglického označení pro jádro). Přesněji: Mějme dva vektorové prostory X a Y nad stejným tělesem T{\displaystyle \scriptstyle \mathbb {T} }7edb8a8a586f3d1943818a96eeba185413a8e0a2. Dále nechť A je lineární zobrazení z X do Y, tj.A∈L(X,Y){\displaystyle \scriptstyle A\in {\mathcal {L}}(X,Y)}72c33c226146289aa4c43abc3aa824144d5e8f8f. Pak jádro zobrazení A je množina

ker⁡A={x→∈X|A(x→)=0→Y},{\displaystyle \ker A=\{{\vec {x}}\in X|A({\vec {x}})={\vec {0}}_{Y}\},}c1771bec2e21415a04d036b384ae5ba1db40b552

kde 0→Y{\displaystyle \scriptstyle {\vec {0}}_{Y}}e0e88f3eaacdb899e4ed55776888da74a420fcab označuje nulový vektor v prostoru Y. Dimenze jádra zobrazení A, tj. dim⁡ker⁡A{\displaystyle \scriptstyle \dim \ker A}ab205c0d0d3e9ebd040c2eb00a846395417503da, se občas označuje jako defekt zobrazení A. Z vlastností v oddíle Nulový vektor je vidět, že nulový vektor leží v jádře každého lineárního zobrazení. Dokonce lze dokázat následující tvrzení: Lineární zobrazení je prosté právě tehdy, když v jeho jádru leží pouze nulový vektor (důkaz viz Prostota zobrazení). Neboť množina {0→Y}{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {0}}_{Y}\}}f8dbc8872b39c681cda9c38b4252dbe123e39508 je také vektorový (pod)prostor, tak lze využít tvrzení z oddílu Obrazy a vzory vektorů a jejich podprostorů o vzoru podprostoru abychom uviděli, že jádro zobrazení je vektorový podprostor, tj.

(∀A∈L(X,Y))(ker⁡A⊂⊂X).{\displaystyle (\forall A\in {\mathcal {L}}(X,Y))(\ker A\subset \subset X).}cc877ed8b9a82d839b2c6dcaad50ebb32bf164a7

Inverzní zobrazení

Důkaz: Neboť je z předpokladů A bijekce, tak určitě existuje její inverze A−1{\displaystyle \scriptstyle A^{-1}}b5374d3481a90c9e73502fc0fff5fc5108a52eac, zbývá ověřit její linearitu. Označme si x→=A−1(u→){\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}=A^{-1}({\vec {u}})}4c0569f3fc1c633c372dfb28ffafffcb44b919ee, y→=A−1(v→){\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}=A^{-1}({\vec {v}})}e59008877ef4b5cc21ee298d34b43e0491f4d974, kde vektory u→,v→∈Y{\displaystyle \scriptstyle {\vec {u}},{\vec {v}}\in Y}6742d864dab292a0b6a78de74072b18e077a784d jsme si vybrali libovolně. Z linearity zobrazení A plyne A(αx→+y→)=αA(x→)+A(y→)=αu→+v→{\displaystyle \scriptstyle A(\alpha {\vec {x}}+{\vec {y}})=\alpha A({\vec {x}})+A({\vec {y}})=\alpha {\vec {u}}+{\vec {v}}}53d9f0c69375c9d3aaa085b29f04282b841470ac. Zobrazení A tedy vektoru αx→+y→{\displaystyle \scriptstyle \alpha {\vec {x}}+{\vec {y}}}356662592f42ceca056640b36b3a079a07cabbc4 přiřadilo vektor αu→+v→{\displaystyle \scriptstyle \alpha {\vec {u}}+{\vec {v}}}26ae055db64b4f66741a04229b535f11a8b522b4. Jeho inverze tedy učiní opak dostávajíc A−1(αu→+v→)=αx→+y→{\displaystyle \scriptstyle A^{-1}(\alpha {\vec {u}}+{\vec {v}})=\alpha {\vec {x}}+{\vec {y}}}433ee1270bb6b77c77f718f598b0babf37eb570a. Když si rozepíšeme, jak vznikly vektory x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 a y→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}}956228548b684c8c8d0ab92b9772a7f13474d6ae dospíváme k výrazu A−1(αu→+v→)=αA−1(u→)+A−1(v→){\displaystyle \scriptstyle A^{-1}(\alpha {\vec {u}}+{\vec {v}})=\alpha A^{-1}({\vec {u}})+A^{-1}({\vec {v}})}abc3dffa53900462559ec3f7b1a7e9cba113d8b8, což je ekvivalentní s linearitou zobrazení A−1{\displaystyle \scriptstyle A^{-1}}b5374d3481a90c9e73502fc0fff5fc5108a52eac.

 

Maticová reprezentace

Linearita nějakého zobrazení je natolik omezující vlastnost, že pro charakterizaci takovéhoto zobrazení stačí uvést jeho hodnoty jen v (relativně) malém počtu bodů. Tato vlastnost tím více vyplyne na konečněrozměrných vektorových prostorech. Pro konkrétnost tedy mějme lineární zobrazení A∈L(Xn,Ym){\displaystyle \scriptstyle A\in {\mathcal {L}}(X_{n},Y_{m})}d8ca3fc87d29d2b94a58fcd08e19c10d051a3ac8, kde oba vektorové prostory jsou konečných dimenzí, dim⁡Xn=n,dim⁡Ym=m{\displaystyle \scriptstyle \dim X_{n}=n,\dim Y_{m}=m}242678a2c3248964897ab79c2266457e3eab09a2. V obou prostorech tedy existuje jejich báze, označme bazické vektory prostoru X jako x→1,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}801ec3f9c07fe70b6d86da26ad4fc763c2a68f23 a podobně nechť y→1,…,y→m{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}}628b0ef9830e1dfb1215ac51bf84609b3f905bda je báze prostoru Y. Libovolný vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 z prostoru X lze tedy zapsat jako lineární kombinaci bazických vektorů

x→=∑i=1nαix→i.{\displaystyle {\vec {x}}=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}.}a3078e2e5e4c57b1a587f464c6e3c46ce68ce5bc

Pak působením zobrazení A na takovýto vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 dostáváme vektor A(x→)=y→{\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}})={\vec {y}}}5c54a7bd9210af216171f42add3028250576a3b3, pro nějž platí

y→=A(x→)=A(∑i=1nαix→i)=∑i=1nαiA(x→i).{\displaystyle {\vec {y}}=A({\vec {x}})=A\left(\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}\right)=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}A({\vec {x}}_{i}).}7739f5c4dd2524ca5405c30038b38e8301f41fe3

Dále, vektory A(x→1),…,A(x→n){\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{1}),\ldots ,A({\vec {x}}_{n})}6be2b02f2b24f2e1ba7052bc64191c015ddd8e18 leží v prostoru Y, takže je lze vyjádřit jako lineární kombinace bazických vektorů y→j{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{j}}e8fb9f9d580a283f20b797251a41ba41a01cbd32 ve tvaru

A(x→i)=∑j=1mβjiy→j.{\displaystyle A({\vec {x}}_{i})=\sum _{j=1}^{m}\beta _{ji}{\vec {y}}_{j}.}83dab67e85d98a2a996b5ac465eef741c74639df

Například pro vektor A(x→1){\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{1})}accd5f6f783b5cfe33f9336d11370bb348e6af7a tak máme A(x→1)=∑j=1mβj1y→j{\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{1})=\sum _{j=1}^{m}\beta _{j1}{\vec {y}}_{j}}d16680ea9c967ce366cc4f4e06d43f3dd9bdfb67, pro vektor A(x→2){\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{2})}358407b1063f47a352ea094ba555983718de9060 máme A(x→2)=∑j=1mβj2y→j{\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{2})=\sum _{j=1}^{m}\beta _{j2}{\vec {y}}_{j}}78404e8d6285e5f91a094280da0e193e7932d703, pro vektor A(x→3){\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{3})}938973185ed86c400731b31dcdb087881cc4e852 máme A(x→3)=∑j=1mβj3y→j{\displaystyle \scriptstyle A({\vec {x}}_{3})=\sum _{j=1}^{m}\beta _{j3}{\vec {y}}_{j}}89bff397c20ba690058db0420d1c10cb6859c88f atd. Celkově tedy

y→=∑i=1nαiA(x→i)=∑i=1nαi(∑j=1mβjiy→j)=∑i=1n∑j=1mαiβjiy→j.{\displaystyle {\vec {y}}=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}A({\vec {x}}_{i})=\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}\left(\sum _{j=1}^{m}\beta _{ji}{\vec {y}}_{j}\right)=\sum _{i=1}^{n}\sum _{j=1}^{m}\alpha _{i}\beta _{ji}{\vec {y}}_{j}.}e3e64262340e9f8bde1362dae57a4ae0fa24d100

Rozeberme nyní právě obdržený výraz. Koeficienty αi{\displaystyle \scriptstyle \alpha _{i}}6decbe4e2172dfed2097c8e4bf882720cb7ab23d v tomto výrazu pocházejí z lineární kombinace pro vstupní vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 a vektory y→j{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{j}}e8fb9f9d580a283f20b797251a41ba41a01cbd32 jsou předem zadaná báze prostoru Y. Jediné, co tedy charakterizuje zobrazení A samotné jsou tak prvky βji{\displaystyle \scriptstyle \beta _{ji}}20bc28d3fbd5c50a7011f5f72ae20b9d24904e3f. Tyto si můžeme uspořádat do matice tvaru

(β11β12β13…β1nβ21β22β23…β2nβ31β32β33…β3n⋮⋮⋮⋱⋮βm1βm2βm3…βmn).{\displaystyle {\begin{pmatrix}\beta _{11}&\beta _{12}&\beta _{13}&\dots &\beta _{1n}\\\beta _{21}&\beta _{22}&\beta _{23}&\dots &\beta _{2n}\\\beta _{31}&\beta _{32}&\beta _{33}&\dots &\beta _{3n}\\\vdots &\vdots &\vdots &\ddots &\vdots \\\beta _{m1}&\beta _{m2}&\beta _{m3}&\dots &\beta _{mn}\end{pmatrix}}.}852154cc6e17db4ee77922d4ca200b92a975b139

Této matici se říká matice zobrazení A v bázích X{\displaystyle \scriptstyle {\mathcal {X}}}841925dee50457c2707b19d8f9dcffe3b5fc2fab a Y{\displaystyle \scriptstyle {\mathcal {Y}}}5d254db1c8ebda056971c4bb73b728aab508fbcd, kde jsme označili bázi prostoru X jako X={x→1,…,x→n}{\displaystyle \scriptstyle {\mathcal {X}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}}f16af12b19c1c0b46d54690efa833ccd92a72587 a bázi prostoru Y jako Y={y→1,…,y→m}{\displaystyle \scriptstyle {\mathcal {Y}}=\{{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}}64fe76ac914f8addd50d1ebc30a24e0ed8f09f45. Tato matice plně popisuje strukturu lineárního zobrazení A. Značí se symbolem

XAY{\displaystyle {}^{\mathcal {X}}A^{\mathcal {Y}}}d6a8ea97d9b934e5174e359b8f01ddf37fcb6247.

Násobení matic

Máme-li matici A typu m×s a matici B typu s×n, pak jejich součinem je matice C typu m×n, který značíme

C=A⋅B{\displaystyle \mathbf {C} =\mathbf {A} \cdot \mathbf {B} }9d246c65a94e2c77588e0ca97f024e89b431c724,

přičemž prvky matice C jsou určeny jako

cij=∑k=1saikbkj{\displaystyle c_{ij}=\sum _{k=1}^{s}a_{ik}b_{kj}}622a33dd7b591a61b5f7a60280b1a15dc7e0d8cd

nebo

cji=∑k=1sakibjk{\displaystyle c_{j}^{i}=\sum _{k=1}^{s}a_{k}^{i}b_{j}^{k}}d5b570628fed73e4772d8a98d49a67dc4de7fbd8.

Gaussova eliminace

Gaussova eliminační metoda (Gaussova eliminace) je metodou řešení soustavy lineárních algebraických rovnic. Jedná se o metodu konečnou, tj. metodu vedoucí k (alespoň teoreticky) přesnému řešení v konečně mnoha krocích, postavenou na tzv. LU rozkladu matice soustavy. Lze dokázat, že Gaussova eliminace převede každou matici do odstupňovaného tvaru (tvar, kde počet nul na začátku i{\displaystyle i}add78d8608ad86e54951b8c8bd6c8d8416533d20-tého řádku je alespoň takový jako počet nul na začátku (i−1){\displaystyle (i-1)}cb6858c31c116f58a5c51345a12ea06e83a3d4e9-tého řádku). [1]

Sloupcový & řádkový prostor

In linear algebra, the column space (also called the range or image) of a matrix A is the span (set of all possible linear combinations) of its column vectors. The column space of a matrix is the image or range of the corresponding matrix transformation.

Let F{\displaystyle \mathbb {F} }573f72afae7df709959ab1a58cd643743466a187 be a field. The column space of an m × n matrix with components from F{\displaystyle \mathbb {F} }573f72afae7df709959ab1a58cd643743466a187 is a linear subspace of the m-space Fm{\displaystyle \mathbb {F} ^{m}}7c6f63cb4e1923d7dc2462558ebfc1d10dc22e80. The dimension of the column space is called the rank of the matrix and is at most min(m, n).[1] A definition for matrices over a ring K{\displaystyle \mathbb {K} }1848c435e64864e9ad4efa7e46bd6bc900c35c99 is also possible.

The row space is defined similarly.

The row space and the column space of a matrix A are sometimes denoted as C(AT) and C(A) respectively.[2]

This article considers matrices of real numbers. The row and column spaces are subspaces of the real spaces Rn{\displaystyle \mathbb {R} ^{n}}c510b63578322050121fe966f2e5770bea43308d and Rm{\displaystyle \mathbb {R} ^{m}}6a87a024931038d1858dc22e8a194e5978c3412e respectively.

Lineární závislost

Vektory x→1,…,x→k{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k}}27570f18ab4f14c2d254f9b71f13a36b399e236f jsou lineárně závislé, právě když platí

(∃(α1,…,αk)∈Tk)(∑i=1kαix→i=0→∧∑i=1k|αi|>0).{\displaystyle {\Big (}\exists (\alpha _{1},\ldots ,\alpha _{k})\in T^{k}{\Big )}\left(\sum _{i=1}^{k}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}={\vec {0}}\quad \wedge \quad \sum _{i=1}^{k}|\alpha _{i}|>0\right).}6dac704036ba688d7a3c7d9786a5727e712f82cb

Isomorfismus

Předpokládejme, že na množině X{\displaystyle X\,\!}98c6c570e3a2c130fc8d968160962b5e0fe4b0e0 jsou definovány relace R1,R2,…,Rn{\displaystyle R_{1},R_{2},\ldots ,R_{n}\,\!}db80ba4c1adb532e1dab5bc02f80d0fdc14741a8 a na množině Y{\displaystyle Y\,\!}82e65066132416db15d76f148ea4436daf49c863 jsou definovány relace S1,S2,…,Sn{\displaystyle S_{1},S_{2},\ldots ,S_{n}\,\!}9e0c8a6e1e32415eaa57a8165db97c2f4f593059. Řekneme, že zobrazení F{\displaystyle F\,\!}ec86a832c57e76bd90bfa2600197fd4bb435ff02 je izomorfismus mezi X{\displaystyle X\,\!}98c6c570e3a2c130fc8d968160962b5e0fe4b0e0 a Y{\displaystyle Y\,\!}82e65066132416db15d76f148ea4436daf49c863 vzhledem k relacím R1,R2,…,Rn{\displaystyle R_{1},R_{2},\ldots ,R_{n}\,\!}db80ba4c1adb532e1dab5bc02f80d0fdc14741a8 a S1,S2,…,Sn{\displaystyle S_{1},S_{2},\ldots ,S_{n}\,\!}9e0c8a6e1e32415eaa57a8165db97c2f4f593059, pokud platí:

Řekneme, že struktury X,R1,R2,…,Rn{\displaystyle X,R_{1},R_{2},\ldots ,R_{n}\,\!}8bb05465a01bdbbcc4d4839df826f84f5418b6ce a Y,S1,S2,…,Sn{\displaystyle Y,S_{1},S_{2},\ldots ,S_{n}\,\!}7582cf05066a231bdbf3ffcf8a8905ccf65ce8c2 jsou izomorfní, pokud mezi nimi existuje nějaký izomorfismus ve smyslu výše uvedené definice.

RREF tvar matice

A matrix is in reduced row echelon form (also called row canonical form) if it satisfies the following conditions:[3]

REF tvar matice

Matice A∈Rm×n je v řádkově odstupňovaném tvaru, pokud existuje r takové, že platí

p1<p2<· · ·<p 

Maticové prostory

Matice přechodu

Matice jsou užitečný nástroj na spočtení souřadnic vektoru v nějaké bázi, pokud známe jeho souřadnice v jiné bázi. Pokud {e1,…,en}{\displaystyle \scriptstyle \{e_{1},\ldots ,e_{n}\}}1aa7ddaff179136cfe5b044261521b984ebb94cc a {e1′,…,en′}{\displaystyle \scriptstyle \{e_{1}',\ldots ,e_{n}'\}}d2d430fa677a8d78691fb1e409cf87c32cf4f01c jsou dvě báze, pro které platí ej′=∑ieiaji,{\displaystyle \scriptstyle e_{j}'=\sum _{i}e_{i}a_{\,\,j}^{i},}476a38639399d2660812b36fbe29824f823b7db7, neboli

(e1′,…,en′)=(e1,…,en)A,{\displaystyle (e_{1}',\ldots ,e_{n}')=(e_{1},\ldots ,e_{n})A,}81df0a67669f59fc234d81cba8fd44b4091da111

pak matice A=(aji){\displaystyle \scriptstyle \mathbf {A} =(a_{\,\,j}^{i})}265ec2dd2bf71bd2e825ba8c55b2b7b067e2bff8 se nazývá matice přechodu od báze {ei}i{\displaystyle \scriptstyle \{e_{i}\}_{i}}2a1314d67a8a6253deb3c1f28bbb84166c2e8d35 k bázi {ei′}i{\displaystyle \scriptstyle \{e_{i}'\}_{i}}163ab8409669ab6b791472324dd14c7bad1f8b06. Pro souřadnice pak platí

A−1(x1…xn){ei}i=(x′1…x′n){ei′}i,{\displaystyle \mathbf {A} ^{-1}\left({\begin{array}{c}x^{1}\\\ldots \\x^{n}\end{array}}\right)_{\{e_{i}\}_{i}}=\left({\begin{array}{c}x'^{1}\\\ldots \\x'^{n}\end{array}}\right)_{\{e_{i}'\}_{i}},}b1e0bb3ef1bf794486865f2f0056616bc78ccece

kde xi{\displaystyle \scriptstyle x^{i}}f9ffb5347dc54afaaaf4a69ffc54ffbdc1d60234 jsou souřadnice libovolného vektoru v bázi {ei}i{\displaystyle \scriptstyle \{e_{i}\}_{i}}2a1314d67a8a6253deb3c1f28bbb84166c2e8d35 a x′i{\displaystyle \scriptstyle x'^{i}}04bc4b225e09be7062da3fdbfcd0b2b79bc15556 jsou jeho souřadnice v bázi {ei′}i{\displaystyle \scriptstyle \{e_{i}'\}_{i}}163ab8409669ab6b791472324dd14c7bad1f8b06 a A−1{\displaystyle \scriptstyle \mathbf {A} ^{-1}}6b1b1c5d62e8f27f2505bcc7ba376fc8384118c0 je inverzní matice k matici A{\displaystyle \scriptstyle \mathbf {A} }d3d3daeb88a3f8e32e292ab7cd03ef0900b44faa.

Úpravy

Obraz

Buď f:U→V lineární zobrazení. Pak definujeme

obraz f(U):={f(x);x∈U}

Prostor

Prostor je v matematice obvykle označení pro geometrický, topologický případně množinový objekt. V užším smyslu se prostorem rozumí třírozměrný fyzikální prostor, v kterém jsme zvyklí si vytvářet své geometrické představy. Obecněji může prostor znamenat v závislosti na kontextu topologický prostor,[1] varietu, metrický prostor, [2] množinu s nějakou přidanou algebraickou strukturou,[3] vektorový prostor,[4] anebo jenom samotnou množinu.[5]

Lineární kombinace

Uvažujme vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a nad tělesem T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c. Dále nechť x→∈V{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}\in V}c5ea511afc1c7f9fa5421c8aeed9c2a327a76a93 je nějaký vektor a x→1,…,x→k{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k}}27570f18ab4f14c2d254f9b71f13a36b399e236f je soubor k{\displaystyle \scriptstyle k}91e314803ed6b70d9a1d2508da8b1506e9a2ba44 vektorů z prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a. Pak říkáme, že vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 je lineární kombinací (angl. linear combination) vektorů x→1,…,x→k{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k}}27570f18ab4f14c2d254f9b71f13a36b399e236f, právě když existuje k{\displaystyle \scriptstyle k}91e314803ed6b70d9a1d2508da8b1506e9a2ba44-tice čísel z tělesa α1,…,αk∈T{\displaystyle \scriptstyle \alpha _{1},\ldots ,\alpha _{k}\in T}b7f147ac8faedd6d9664e01d0a69899dcb675c17 taková, že lze vektor x→{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}}af8e24726d86e44bc0981e971dd3d2ea3e1ede58 vyjádřit ve tvaru sumy

x→=α1x→1+…+αkx→k=∑i=1kαix→i.{\displaystyle {\vec {x}}=\alpha _{1}{\vec {x}}_{1}+\ldots +\alpha _{k}{\vec {x}}_{k}=\sum _{i=1}^{k}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}.}5a59471015d3058ce45bfab20022e53f338c78b0

Gauss-Jordanova eliminace

Vektorový podprostor

Mějme vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a nad tělesem T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c. Dále buď P{\displaystyle \scriptstyle P}c0a5db5d6713ce7fb59ecca87db4dfce437bf56d neprázdná podmnožina prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a, která splňuje

  1. (∀x→∈P)(∀y→∈P)(x→+y→∈P),{\displaystyle (\forall {\vec {x}}\in P)(\forall {\vec {y}}\in P)({\vec {x}}+{\vec {y}}\in P),}576d163530ec9a52b0ca297bd82b71f4e37c4149
  2. (∀α∈T)(∀x→∈P)(αx→∈P).{\displaystyle (\forall \alpha \in T)(\forall {\vec {x}}\in P)(\alpha {\vec {x}}\in P).}62797f24095fabcc05eb43446e0c83ebd6c165a4

Pak množinu P{\displaystyle \scriptstyle P}c0a5db5d6713ce7fb59ecca87db4dfce437bf56d nazýváme podprostorem vektorového prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a a značíme P⊂⊂V{\displaystyle \scriptstyle P\subset \subset V}03ff46a107f50e5e11db3116cd25f4415663d7bb.

Vektor

V matematice je vektor definován jako prvek vektorového prostoru. V něm lze zavést bázi a dále souřadnice daného vektoru vzhledem k této bázi. Pokud je vektorový prostor konečnědimenzionální, souřadnice vektoru tvoří uspořádané n-tice čísel, označovaných jako složky (též komponenty) vektoru. Speciálně, pokud se za vektorový prostor volí kartézský součin množin reálných či komplexních čísel, tj. pokud je za vektorový prostor bráno Rn{\displaystyle \scriptstyle \mathbb {R} ^{n}}ec1a276509225c16a268cab878dbbd1856d919d9 či Cn{\displaystyle \scriptstyle \mathbb {C} ^{n}}4597b8945a4798ec3940be4825b0dfdbb839c35b pro nějaké přirozené číslo n, tak se jeho prvky nazývají aritmetické vektory. Počet složek vektoru je roven dimenzi vektorového prostoru.

Dimenze

Nechť V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a je vektorový prostor a uvažujme podmnožinu množiny přirozených čísel, kterou označíme N0{\displaystyle \scriptstyle N_{0}}6f87d363b89f099a9762d4a9ce39140f2472cdde a definujeme vztahem

N0={n∈N∪{0}| každý (n+1)−členný soubor vektorů z V je lineárně závislý}.{\displaystyle N_{0}=\{n\in \mathbb {N} \cup \{0\}|{\text{ každý }}(n+1)-{\text{členný soubor vektorů z }}V{\text{ je lineárně závislý}}\}.}f4593463add851cd4ba7e33e07ce6ef0ffb161a5

Jestliže je množina N0{\displaystyle \scriptstyle N_{0}}6f87d363b89f099a9762d4a9ce39140f2472cdde neprázdná, tak říkáme, že vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885akonečnou dimenzi, která je rovna číslu minN0{\displaystyle \scriptstyle \min N_{0}}be50ae488a30636c0a56f58d7ad45e8b94927f9a. Značíme,

dim⁡V=minN0.{\displaystyle \dim V=\min N_{0}.}e37defe9b30173f1beef96cfd0c9e6e3449c3135

Pokud je množina N0{\displaystyle \scriptstyle N_{0}}6f87d363b89f099a9762d4a9ce39140f2472cdde prázdná, tj. N0=∅{\displaystyle \scriptstyle N_{0}=\emptyset }4eaf0326f5822b6d09ca9b2e39a6d77e0fccfdf3, tak říkáme, že vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885anekonečnou dimenzi a píšeme

dim⁡V=∞.{\displaystyle \dim V=\infty .}9cd5e0a17d122d26e9d9143346125de5e3cac32a

Soustavy lineárních rovnic

Obecně může být soustava m lineárních rovnic s n proměnnými zapsána jako

a11x1 + a12x2 + + a1nxn = b1a21x1 + a22x2 + + a2nxn = b2    :    :am1x1 + am2x2 + + amnxn = bm,

kde proměnné x1, … ,xn jsou neznámé a aij jsou koeficienty soustavy rovnic. Čísla bi{\displaystyle b_{i}}40a8c2db2990a53c683e75961826167c5adac7c3, kde i=1,2,...,m{\displaystyle i=1,2,...,m}fe25b7b0d5d19235fdfc4fcd891b1db2a8c4a4e3, jsou absolutní členy soustavy (nebo také tzv. pravá strana soustavy). V obecném případě mohou být koeficienty i absolutní členy komplexními čísly.

Koeficienty lze zapsat ve tvaru matice:

A=(a11a12⋯a1na21a22⋯a2n⋮⋮⋱⋮am1am2⋯amn){\displaystyle \mathbf {A} ={\begin{pmatrix}a_{11}&a_{12}&\cdots &a_{1n}\\a_{21}&a_{22}&\cdots &a_{2n}\\\vdots &\vdots &\ddots &\vdots \\a_{m1}&a_{m2}&\cdots &a_{mn}\end{pmatrix}}}fee22566f0a9633c869c403b4f679000522883d6

Tuto matici označujeme jako matici soustavy.

Vektorový prostor

Nechť jsou dány

  1. neprázdná množina V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a, jejíž prvky nazýváme vektory,
  2. těleso T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c (s operacemi sčítání + a násobení ⋅{\displaystyle \scriptstyle \cdot }31d0de21fdff8fe0c3dc941d05a39e48ff53ac20),
  3. zobrazení ⊕: V×V→V{\displaystyle \scriptstyle \oplus :\ V\times V\to V}ed2149d412bc73ecaf9001388f67321ac5292702, jež nazýváme sčítání vektorů,
  4. zobrazení ⊙: T×V→V{\displaystyle \scriptstyle \odot :\ T\times V\to V}de62c3f0095524b7d467ed2d7838b78f0c85c3e0, jež nazýváme násobení vektorů (prvkem z tělesa).

Řekneme, že V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a je vektorový prostor nad tělesem T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c s vektorovými operacemi ⊕,⊙{\displaystyle \scriptstyle \oplus ,\odot }c45390f450985c3730384969f98c7236bb505be5, právě když je množina V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a uzavřená na operace ⊕{\displaystyle \scriptstyle \oplus }2d723433d6d1b4f553d0ad57be59560671218b51 a ⊙{\displaystyle \scriptstyle \odot }12e91b2bace4187e01616d152c859802c005e815 a současně platí tzv. axiomy vektorového prostoru. Těchto axiomů je osm a jejich znění je následující:

Axiomy vektorového prostoru
Č.SlovněSymbolicky
1komutativita pro sčítání vektorů(∀x→∈V)(∀y→∈V)(x→⊕y→=y→⊕x→){\displaystyle (\forall {\vec {x}}\in V)(\forall {\vec {y}}\in V)({\vec {x}}\oplus {\vec {y}}={\vec {y}}\oplus {\vec {x}})}50919313a0f8cb170e59103986288b0b20e036d2
2asociativita pro sčítání vektorů(∀x→∈V)(∀y→∈V)(∀z→∈V)((x→⊕y→)⊕z→=x→⊕(y→⊕z→)){\displaystyle (\forall {\vec {x}}\in V)(\forall {\vec {y}}\in V)(\forall {\vec {z}}\in V)(({\vec {x}}\oplus {\vec {y}})\oplus {\vec {z}}={\vec {x}}\oplus ({\vec {y}}\oplus {\vec {z}}))}b2295f8ce65d8a62da4e377256f4fa47eb561bb4
3existence nulového vektoru(∃0→∈V)(∀x→∈V)(x→⊕0→=x→){\displaystyle (\exists {\vec {0}}\in V)(\forall {\vec {x}}\in V)({\vec {x}}\oplus {\vec {0}}={\vec {x}})}4d2b1fbe4087191aadfdab9cdbf9f487c8fdaef3
4existence opačného vektoru(∀x→∈V)(∃y→∈V)(x→⊕y→=0→){\displaystyle (\forall {\vec {x}}\in V)(\exists {\vec {y}}\in V)({\vec {x}}\oplus {\vec {y}}={\vec {0}})}170e63044b85c5d6369264feaebb78ca74776151
5asociativita pro násobení vektoru(∀α∈T)(∀β∈T)(∀x→∈V)(α⊙(β⊙x→)=(α⋅β)⊙x→){\displaystyle (\forall \alpha \in T)(\forall \beta \in T)(\forall {\vec {x}}\in V)(\alpha \odot (\beta \odot {\vec {x}})=(\alpha \cdot \beta )\odot {\vec {x}})}56b0ee53ffa75d607d80d16ed2348d62eeae0d7f
6invariance vektoru při vynásobení jednotkovým prvkem tělesa(∀x→∈V)(1⊙x→=x→){\displaystyle (\forall {\vec {x}}\in V)(1\odot {\vec {x}}={\vec {x}})}cf49fa646a0f6279b40fd10bd33bce1f89fccc65
7distributivita násobení vektoru vzhledem ke sčítání prvků tělesa(∀α∈T)(∀β∈T)(∀x→∈V)((α+β)⊙x→=(α⊙x→)⊕(β⊙x→)){\displaystyle (\forall \alpha \in T)(\forall \beta \in T)(\forall {\vec {x}}\in V)((\alpha +\beta )\odot {\vec {x}}=(\alpha \odot {\vec {x}})\oplus (\beta \odot {\vec {x}}))}5395f5f332d445312670f8fe73865c2377aa9d1a
8distributivita násobení vektoru vzhledem ke sčítání vektorů(∀α∈T)(∀x→∈V)(∀y→∈V)(α⊙(x→⊕y→)=(α⊙x→)⊕(α⊙y→)){\displaystyle (\forall \alpha \in T)(\forall {\vec {x}}\in V)(\forall {\vec {y}}\in V)(\alpha \odot ({\vec {x}}\oplus {\vec {y}})=(\alpha \odot {\vec {x}})\oplus (\alpha \odot {\vec {y}}))}c7183073aba23d39fba2531617761f36a27d5503

Lineární nezávislost

Buď V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a vektorový prostor nad tělesem T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c a mějme dále soubor vektorů x→1,…,x→k{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k}}27570f18ab4f14c2d254f9b71f13a36b399e236f pro jisté přirozené číslo k≥1{\displaystyle \scriptstyle k\geq 1}0036867f5ef9668be3fce2bd03cb506e35f1c24c. Uvažujme pak všechny možné lineární kombinace tohoto souboru vektorů, které jsou rovny nulovému vektoru. Pak říkáme, že soubor x→1,…,x→k{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k}}27570f18ab4f14c2d254f9b71f13a36b399e236f je lineárně nezávislý, právě když ze všech lineárních kombinací těchto vektorů je rovna nulovému vektoru jen triviální lineární kombinace. V opačném případě nazýváme soubor výše lineárně závislý.

Algebraická tělesa

Konečná tělesa

Trojici (F,+,⋅){\displaystyle ({\mathcal {F}},+,\cdot )}1bdc1165c2303bd7b8f6e0797be3036c08488118, kde F{\displaystyle {\mathcal {F}}}205d4b91000d9dcf1a5bbabdfa6a8395fa60b676 je množina a + (sčítání) a ⋅{\displaystyle \cdot }ba2c023bad1bd39ed49080f729cbf26bc448c9ba (násobení) jsou binární operace, nazveme tělesem, je-li (F,+,⋅){\displaystyle ({\mathcal {F}},+,\cdot )}1bdc1165c2303bd7b8f6e0797be3036c08488118 okruh a platí-li navíc

Grupy

Grupou nazýváme množinu G{\displaystyle G}f5f3c8921a3b352de45446a6789b104458c9f90b spolu s binární operací na ní, která se nazývá grupová operace. Tato operace libovolným dvěma prvkům grupy a,b{\displaystyle a,b}181523deba732fda302fd176275a0739121d3bc8 přiřazuje prvek téže grupy c{\displaystyle c}86a67b81c2de995bd608d5b2df50cd8cd7d92455. Značení grupové operace se v literatuře liší. Obvykle se značí jako násobení c=a⋅b{\displaystyle c=a\cdot b}70c90ffea9500961877f2a7b4b723affdc139e94, resp. jenom c=ab{\displaystyle c=ab}733a1df5f220632cc3d42880836b6969cb6f45c3, v Abelových grupách často jako sčítání c=a+b{\displaystyle c=a+b}f30ef8641775f6e48cf40db2d040125f17bfb360, a někdy také pomocí dalších symbolů (a∘b{\displaystyle a\circ b}6f270b24a930a6546b42f355ad905d2d7a26d4b3, resp. a∗b{\displaystyle a*b}4baddb0eb2fc85a456316d026699d38f5166a27c). Podle kontextu říkáme, že c{\displaystyle c}86a67b81c2de995bd608d5b2df50cd8cd7d92455 je složení, resp. součin, resp. součet prvků a{\displaystyle a}ffd2487510aa438433a2579450ab2b3d557e5edcb{\displaystyle b}f11423fbb2e967f986e36804a8ae4271734917c3. Dále se v definici grupy požaduje, aby grupová operace splňovala určité vlastnosti, které se nazývají axiomy grupy.[1]

Uzavřenost

Pro všechny prvky a,b{\displaystyle a,b}181523deba732fda302fd176275a0739121d3bc8G{\displaystyle G}f5f3c8921a3b352de45446a6789b104458c9f90b je i složení a⋅b{\displaystyle a\cdot b}620419d3ed53abc98659a5fc0f3a5eb6177830ae prvkem G{\displaystyle G}f5f3c8921a3b352de45446a6789b104458c9f90b.[pozn 1]

Asociativita

Pro všechny prvky a,b,c{\displaystyle a,b,c}f13f068df656c1b1911ae9f81628c49a6181194d grupy G{\displaystyle G}f5f3c8921a3b352de45446a6789b104458c9f90b platí a⋅(b⋅c)=(a⋅b)⋅c{\displaystyle a\cdot (b\cdot c)=(a\cdot b)\cdot c}4be34a5bcecdbbd7f3d5a983e34f00bf0b80c5f6, tj. výsledek složení tří prvků nezávisí na umístění závorek.[pozn 2] Díky tomu má smysl psát složení tří a více prvků a⋅b⋅c{\displaystyle a\cdot b\cdot c}ece943b26af57e45033fce72c97d57f8b2c9a084 i bez závorek.

Existence neutrálního prvku

Existuje prvek e∈G{\displaystyle e\in G}bc993b87bf6f6f7f8e5f1e99011f92bd4b0188a4 takový, že pro všechna a∈G{\displaystyle a\in G}fe9f5ea7aea0b7a62b07eae139e7a5038ea5a120 platí a⋅e=e⋅a=a{\displaystyle a\cdot e=e\cdot a=a}81376c689879ada266bcf9b06ddf397288a6dbff. Tento prvek se nazývá neutrální prvek anebo jednotkový prvek a značí se také 1{\displaystyle 1}92d98b82a3778f043108d4e20960a9193df57cbf, resp. 1G{\displaystyle 1_{G}}e502e0e475eb917470244c25906c25eb0c15cbd3.[pozn 3]

Existence inverzního prvku

Pro každý prvek grupy a{\displaystyle a}ffd2487510aa438433a2579450ab2b3d557e5edc existuje prvek b{\displaystyle b}f11423fbb2e967f986e36804a8ae4271734917c3 takový, že a⋅b=b⋅a=e{\displaystyle a\cdot b=b\cdot a=e}e2d10dd281a5a9b47f1547608c8216da51a3bb53, tj. jejich složení v libovolném pořadí je rovno neutrálnímu prvku e{\displaystyle e}cd253103f0876afc68ebead27a5aa9867d927467. Prvek b{\displaystyle b}f11423fbb2e967f986e36804a8ae4271734917c3 se také nazývá inverzní prvek k a{\displaystyle a}ffd2487510aa438433a2579450ab2b3d557e5edc a značí se a−1{\displaystyle a^{-1}}3f5709c8d86f7fec8fb86069bf5d15a9eabe564e. Lze ukázat, že neutrální prvek je v grupě jenom jeden a že inverzní prvek k a{\displaystyle a}ffd2487510aa438433a2579450ab2b3d557e5edc je dán jednoznačně.

V grupách obecně záleží na pořadí, ve kterém prvky skládáme, tj. obecně nemusí platit a⋅b=b⋅a{\displaystyle a\cdot b=b\cdot a}0a4b7dede7493e0231b3ad6ff9b54f4eae954108. Grupa, ve které tato rovnost platí pro všechna a,b{\displaystyle a,b}181523deba732fda302fd176275a0739121d3bc8, se nazývá komutativní grupa nebo také Abelova grupa.

Steinitzova věta o výměně

Nechť X≡{x→1,…,x→n}{\displaystyle \scriptstyle X\equiv \{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}}a2a02d0e8589b4ee9b44bad89786be70151fff7b a Y≡{y→1,…,y→m}{\displaystyle \scriptstyle Y\equiv \{{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}}b9669ac4bb669ba41740bc09dd3bea630b5e2474 jsou dvě množiny vektorů z vektorového prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a. Nechť jsou dále vektory z množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 lineárně nezávislé a každý z nich lze vyjádřit jako lineární kombinaci vektorů z množiny Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb. Pak platí, že n≤m{\displaystyle \scriptstyle n\leq m}50aac6f59abc32164378664ed9d6c2bf65bb898c. Pokud n=m{\displaystyle \scriptstyle n=m}de2ad098036e303c658ad70a82e3a2f3c977c359, tak je lineární obal množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 nutně roven lineárnímu obalu množiny Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb. Neboli {X}lin={x→1,…,x→n}lin={y→1,…,y→m}lin={Y}lin{\displaystyle \scriptstyle \{X\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}_{\text{lin}}=\{{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}_{\text{lin}}=\{Y\}_{\text{lin}}}6b6c6cdea3023ea1d5c5479ec36d3148c75e23ea. (Výraz {X}lin{\displaystyle \scriptstyle \{X\}_{\text{lin}}}adb9ffd005c8959416a7338de72f4b168161e6a6 značí lineární obal množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 atd.). Dále, pokud platí ostrá nerovnost n<m{\displaystyle \scriptstyle n<m}2af6bdea314816f85099bbfe7b52268c297bb9af, tak existují navzájem různé indexy i1,…,im−n∈{1,…,m}{\displaystyle \scriptstyle i_{1},\ldots ,i_{m-n}\in \{1,\ldots ,m\}}b8cb378a8fc3d491a1fe0c327c46d1f987ae3086 takové, že

{y→1,…,y→m}lin={x→1,…,x→n,y→i1,…,y→im−n}lin.{\displaystyle \{{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n},{\vec {y}}_{i_{1}},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{m-n}}\}_{\text{lin}}.}3e170799be12533543738e581e5ab0e09232c13e

Generátory

Mějme vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a a dále jeho jistou neprázdnou podmnožinu X⊂V{\displaystyle \scriptstyle X\subset V}e07162711c67caf7359f57fb904a91c83ca52a50. Pak říkáme, že množina X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 generuje vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a, právě když lze každý vektor z prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a vyjádřit jako lineární kombinaci vektorů z množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009. Prvky množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 pak nazýváme generátory vektorového prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a.

Lineární obal

Mějme vektorový prostor V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a nad tělesem T{\displaystyle \scriptstyle T}1111d99ee3dae3d02cc676db9b35388ad660af7c a množinu vektorů x→1,x→2,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}9ee45845c43c9311d023e3c885f602526b103852 pro jisté přirozené číslo n{\displaystyle \scriptstyle n}76760f2e577f85ef1b9818b3a1f7676f3378c0e7. Pak množinu všech lineárních kombinací těchto vektorů nazýváme jejich lineárním obalem (anglicky linear span, někdy též linear hull). Označíme-li lineární obal vektorů x→1,x→2,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}9ee45845c43c9311d023e3c885f602526b103852 jako {x→1,x→2,…,x→n}lin{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}_{\text{lin}}}ea81cfe50ee7e119c340df0d41e29a3875f9e253, můžeme ho matematicky vyjádřit jako množinu

{x→1,x→2,…,x→n}lin={∑i=1nαix→i|(∀i∈{1,…,n})(αi∈T)},{\displaystyle \{{\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}_{\text{lin}}=\left\{\sum _{i=1}^{n}\alpha _{i}{\vec {x}}_{i}{\Bigg |}(\forall i\in \{1,\ldots ,n\})(\alpha _{i}\in T)\right\},}c43f55068766fdc9fd894b3369c392b3ef662c56

Vektory x→1,x→2,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}9ee45845c43c9311d023e3c885f602526b103852 se pak nazývají generátory lineárního obalu, jim příslušného. Říkáme též, že vektory x→1,x→2,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},{\vec {x}}_{2},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}9ee45845c43c9311d023e3c885f602526b103852 generují daný lineární obal, potažmo množinu.

Báze

Báze vektorového prostoru V{\displaystyle \scriptstyle V}c1bfe5ab97b21dbb3674720a2739af37d13e885a je takový lineárně nezávislý soubor vektorů x→1,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}801ec3f9c07fe70b6d86da26ad4fc763c2a68f23, pro který platí rovnost V={x→1,…,x→n}lin{\displaystyle \scriptstyle V=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}_{\text{lin}}}d3830c814192da586c71e80ab0df1d6de016e555. Vektory x→1,…,x→n{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}}801ec3f9c07fe70b6d86da26ad4fc763c2a68f23 pak nazýváme bazické vektory. V symbolech tedy

vektory x→1,…,x→n tvoří bázi prostoru V⇔(x→1,…,x→n jsou lineárně nezávislé ∧ V={x→1,…,x→n}lin).{\displaystyle {\text{vektory }}{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}{\text{ tvoří bázi prostoru }}V\quad \Leftrightarrow \quad ({\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}{\text{ jsou lineárně nezávislé }}\wedge \ V=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{n}\}_{\text{lin}}).}2e44786b9d96722a1942f3cce7ddeebb0f4e2a1d

Důkaz

Proveďme důkaz neúplnou matematickou indukcí. Předpokládejme nejprve n≤m{\displaystyle \scriptstyle n\leq m}50aac6f59abc32164378664ed9d6c2bf65bb898c, poté ukážeme, že předpoklad n>m{\displaystyle \scriptstyle n>m}a5f1799f6d4f5568789993baa0b123e2374d73da vede ke sporu. Pro počáteční krok matematické indukce uvažujme množinu {x→1,y→1,…,y→m}{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {x}}_{1},{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}}47e240c6329bea0e7860ece7a5328353411044e0 vzniklou tak, že k vektorům z množiny Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb přidáme jeden ("první") vektor z množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009. O vektorech z množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009 ovšem víme, že je lze vyjádřit pomocí vektorů z Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb a námi sestrojená množina je tak lineárně závislá. Existuje v ní tedy vektor y→i1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{i_{1}}}65af92c3dde97999efec06f00bb148681230cc33 pro jistý index i1∈{1,…,m}{\displaystyle \scriptstyle i_{1}\in \{1,\ldots ,m\}}3a9d2f697445c975c445a67a669ede3fe8caab65, který lze nakombinovat ze zbylých vektorů této množiny. Neboli

y→i1∈{x→1,y→1,…,y→i1−1,y→i1+1,…,y→m}lin,{\displaystyle {\vec {y}}_{i_{1}}\in \{{\vec {x}}_{1},{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{1}-1},{\vec {y}}_{i_{1}+1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}_{\text{lin}},}22f5a839297ceccb18b41dccc1def5aa603920d8

kde symbol {…}lin{\displaystyle \scriptstyle \{\ldots \}_{\text{lin}}}803ae9d031e4b7f1ba0eb0ffb5eb70f44e144a0b značí lineární obal. Ačkoliv nám lineární závislost množiny vektorů zajišťuje, že v ní existuje vektor, který lze nakombinovat pomocí ostatních, mohli jsme s klidem vzít za tento vektor jeden z vektorů množiny Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb a ne opět vektor x→1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1}}186bd0bdf5f14784ac804b5d1c4b4fe330a47326. To, že je množina {x→1,y→1,…,y→m}{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {x}}_{1},{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}}47e240c6329bea0e7860ece7a5328353411044e0 lineárně závislá totiž znamená, že existuje netriviální lineární kombinace α0x→1+∑i=1mαiy→i{\displaystyle \scriptstyle \alpha _{0}{\vec {x}}_{1}+\sum _{i=1}^{m}\alpha _{i}{\vec {y}}_{i}}8db53df9e8d7b9803398596b6ea27af60a3e33b1 rovná nulovému vektoru. Kdyby α0≠0{\displaystyle \scriptstyle \alpha _{0}\neq 0}822579f7a32e534259ab3613a2c91f8b99757435 a všechny ostatní koeficienty byly nulové, byl by to spor s lineární nezávislostí množiny X.{\displaystyle \scriptstyle X.}fb750ff161e64f3143f49dcb494b89ce64b0b6c9 Existuje tedy nenulový koeficient αi1{\displaystyle \scriptstyle \alpha _{i_{1}}}9dc24186a5f7ed275c0d24763f27ea3f9fd19cfd, kde i1∈{1,…,m}{\displaystyle \scriptstyle i_{1}\in \{1,\ldots ,m\}}3a9d2f697445c975c445a67a669ede3fe8caab65 je jistý index vektoru z Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb. Tímto koeficientem můžeme dělit a vyjádřit dané y→i1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{i_{1}}}65af92c3dde97999efec06f00bb148681230cc33 pomocí zbylých vektorů způsobem

y→i1=1αi1(−α0x→1−∑i=1,i≠i1mαiy→i).{\displaystyle {\vec {y}}_{i_{1}}={\frac {1}{\alpha _{i_{1}}}}\left(-\alpha _{0}{\vec {x}}_{1}-\sum _{i=1,i\neq i_{1}}^{m}\alpha _{i}{\vec {y}}_{i}\right).}9d355d1848e0c5a9ae87d90a73c40e195bfe26fd

Protože vektor x→1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{1}}186bd0bdf5f14784ac804b5d1c4b4fe330a47326 lze nakombinovat z vektorů z Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb, je {Y}lin={x→1,y→1,…,y→m}lin{\displaystyle \scriptstyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}_{\text{lin}}}c2e4710a67d570c7a4d9911a0d47b75fc74cec96. Obdobně pro y→i1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{i_{1}}}65af92c3dde97999efec06f00bb148681230cc33 a máme tedy

{Y}lin={x→1,y→1,…,y→i1−1,y→i1+1,…,y→m}lin,{\displaystyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},{\vec {y}}_{1},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{1}-1},{\vec {y}}_{i_{1}+1},\ldots ,{\vec {y}}_{m}\}_{\text{lin}},}d52a862941859f6cb83004dd29a512423a7cbbaf

viz (druhé) tvrzení v oddíle Ostatní v článku Lineární obal. Přikročme nyní k důkazu indukčního kroku. Předpokládejme, že pro všechna přirozená k≥1{\displaystyle \scriptstyle k\geq 1}0036867f5ef9668be3fce2bd03cb506e35f1c24c, kde k<n{\displaystyle \scriptstyle k<n}67f33dd16467880df9db18ee51eddbb8092d2e45, existují navzájem různé indexy i1,…,im−k∈{1,…,m}{\displaystyle \scriptstyle i_{1},\ldots ,i_{m-k}\in \{1,\ldots ,m\}}ea0d0152ce8bb3d71cbbe2df4130222c11fb8a09 tak, že

{Y}lin={x→1,…,x→k,y→i1,…,y→im−k}lin.{\displaystyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k},{\vec {y}}_{i_{1}},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{m-k}}\}_{\text{lin}}.}be75a7fff393469084f660b5daa47f69ab91c3eb

Neboť z předpokladů věty platí, že x→k+1∈{Y}lin{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{k+1}\in \{Y\}_{\text{lin}}}8d40cfdda2529731430ae6c98e84631776daf5b7, je množina {x→1,…,x→k,x→k+1,y→i1,…,y→im−k}{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k},{\vec {x}}_{k+1},{\vec {y}}_{i_{1}},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{m-k}}\}}091579ebaa126e7b37996483c5d5e6924caddb6a lineárně závislá, přičemž množina {x→1,…,x→k+1}{\displaystyle \scriptstyle \{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k+1}\}}ccd9ea68818496020e39d79e80f58add3163db97 je lineárně nezávislá. V první jmenované množině tedy existuje vektor y→ip{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{i_{p}}}5f2edd65d21ffdd4c2fce83321a5f56150025e1e pro jisté ip∈{1,…,m}{\displaystyle \scriptstyle i_{p}\in \{1,\ldots ,m\}}e41ff13526b010aa4cd5bdf0bb05be30b087e384 (kde p∈{1,…,m−k}{\displaystyle \scriptstyle p\in \{1,\ldots ,m-k\}}a45f503bf5092327d27cedfb189bc3c6fc94f88f), který lze vyjádřit pomocí zbylých vektorů. Postupem obdobným tomu pro y→i1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {y}}_{i_{1}}}65af92c3dde97999efec06f00bb148681230cc33 dospíváme k rovnosti

{Y}lin={x→1,…,x→k,x→k+1,y→i1,…,y→ip−1,y→ip+1,…,y→im−k}lin.{\displaystyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k},{\vec {x}}_{k+1},{\vec {y}}_{i_{1}},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{p}-1},{\vec {y}}_{i_{p}+1},\ldots ,{\vec {y}}_{i_{m-k}}\}_{\text{lin}}.}44b59a4ac6afd295c5eaa05b5422398242b34e34

Přeznačíme-li indexy u vektorů v předchozím vzorci, dostáváme vztah

{Y}lin={x→1,…,x→k,x→k+1,y→j1,…,y→jm−k−1}lin,{\displaystyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{k},{\vec {x}}_{k+1},{\vec {y}}_{j_{1}},\ldots ,{\vec {y}}_{j_{m-k-1}}\}_{\text{lin}},}931b3e4aff9f74350993eb720d3f2ef161326fd3

který dokončuje indukční krok. Pro případ n≤m{\displaystyle \scriptstyle n\leq m}50aac6f59abc32164378664ed9d6c2bf65bb898c máme tedy větu dokázánu. Předpokládejme nyní, že n>m{\displaystyle \scriptstyle n>m}a5f1799f6d4f5568789993baa0b123e2374d73da. Kdybychom postupovali postupem stejným jako výše, tak bychom se dostali postupným přidáváním vektorů k původnímu lineárnímu obalu do stavu, kdy chceme přidat vektor x→m+1{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{m+1}}388481ba9643cb8f240d58657778e71d0b5298a8, nemáme už ale žádný zbylý vektor z Y{\displaystyle \scriptstyle Y}a07b9920463d11820e4d2f5c12194efec8bbbabb, za který bychom ho mohli vyměnit. Neboli bychom měli

{Y}lin={x→1,…,x→m}lin.{\displaystyle \{Y\}_{\text{lin}}=\{{\vec {x}}_{1},\ldots ,{\vec {x}}_{m}\}_{\text{lin}}.}3c1b0d16a6f2c6f4079dc8eccac2f4b2356ce60e

Z předpokladů věty ale x→m+1∈{Y}lin{\displaystyle \scriptstyle {\vec {x}}_{m+1}\in \{Y\}_{\text{lin}}}e5f37db989d122804a9d66483c1bfcb30925ca1a a podle rovnosti výše můžeme tento vektor vyjádřit pomocí zbylých vektorů z množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009. To je ale spor s lineární nezávislostí množiny X{\displaystyle \scriptstyle X}9b88bfd56b234fcec7137b28c3982a284f776009, což dokončuje důkaz věty.