Created by Jan Kršňák
Myšlenková síť popisuje nejzákladnější aspekty vzdělávání ve 21. století. Základní náplní školy nebude předávání informací, ani příprava žáků na další stupně vzdělávání. Stále však bude platit, že jak žáci, tak učitelé budou ve školách věnovat množství času poznávání světa a života.
Místo, kde se smí přiznat slabost, neboť strach existuje.
Místo, kde se smí smát, především z radosti ze života.
Místo, kde se smí plakat, protože smutek je základní emoce.
Místo, kde se smí křičet, protože jedině na bezpečných místech se člověk může naučit zvládat svůj vztek.
Být spolu je nejdůležitější školní náplní.
Po koronakrizi se uznalo - bylo pochopeno dospělými vytvářejícími podobu vzdělávání - že společnost kamarádů a známých je tím, oč v životě jde především.
Přestávky získaly stejnou hodnotu jako vyučovací hodiny. V některých školách se mezi nimi prakticky nedalo rozlišit, v jiných byl čas strukturovanější, což však neimplikovalo, že by byl méně radostný a vřelejší. Místní lidé jednoduše preferovali více uspořádanosti.
Na záchod se chodí bez ptaní. Stejně jako se bez ptaní a strachu pod lavicí otevírá knížka. I když pravda, lavic ve školách 21. století nenajdete tolik jako před korovirákem.
Když je víc lidí na jednom místě, odehrává se spoustu věcí. Vznikají konflikty. Často je potřeba se na něčem dohodnout. Třeba na etice přístupu ke světu. Anebo na pravidlech fungování školy. Nebo na množství pozornosti věnované obrazovkám. Nebo na spolupráci s nedalekým domovem důchodců atd.
Dojít ke konsenzu chvíli trvá a člověk se musí naučit, jak se to dělá. Hlasování je vynález 19. století a není dlouhodobě uspokojující ani praktické.
Ovládat vlastní emoce se člověk může naučit až po dvacítce. Do té doby to není možné, protože jeho mozek na to prostě nemá dostatečně vyvinuté dráhy, které klid, spokojenost a sebevědomí obhospodářovávají. Takže škola je místem, kde se člověk učí své emoce prožívat a seznamuje se s jejich důsledky.
Proto je škola místem, kde se smí plakat, protože smutek je základní emoce.
Proto je škola místem, kde se smí přiznat slabost, neboť strach existuje.
Proto je škola místem, kde se smí smát, především z radosti ze života.
Proto je škola místem, kde se smí křičet, protože jedině na bezpečných místech se člověk může naučit zvládat svůj vztek.
Vztek často vychází z bezmoci. Zmocňování dětí a dospělých je jedním z cílů vzdělávání ve 21. století.
Během koronavirových období lidem došlo, co znamená žít v informační společnosti a v postfaktické době.
Myšlení se řádně zkomplikovalo. Nástroje racionálního uvažování vyvinuté mezi 17.-19. století přestávají u lidí fungovat. Kritické myšlení nemá, kam by si ustoupilo a v klidu vše promyslelo. Výroková logika byla zasíťována a její hlasy jsou přehlušeny nerozhodným mlčením digitálních paradoxů
Navíc se ukazuje, že chytré stroje umí logické a racionální myšlení provozovat lépe než člověk. Nic moc pocit, že?
Navíc se ukazuje, že výdobytky 20. století: moderní cestování do prázdnoty, relativismus, existencialismus a psychoanalýza a fuzzy logika a teorie chaosu a kvantová vlnobytí a především algoritmické myšlení zaujaté Moorovým zákonem taky nejsou pro život člověka úplně životodárné.
Z hlediska myšlení zkrátka žijeme v nepěkně složitých časech. Z hlediska dominantního myšlení předkoronavirové doby vlastně v nemyslitelných.
Skrz díry v obrazu světa, weltanschauung, zpoza hranic racionálního myšlení, nicméně do života lidí pozvolna vstupuje myšlení srdce, myšlení těla a kolektivní myšlení.
Jelikož hlavní náplní pobytu ve škole je fyzická přítomnost, je především na základních školách velký důraz kladen na rozvoj těla.
Nejde však vůbec o jeho výkonnost a sílu. To je pasé, neboť těmto hodnotám se ve 21. století věnují stroje a chytré algoritmy.
Jde mnohem více o klid, flexibilitu, rovnováhu a o rozvoj smyslů. Jde hodně o jemné věci. O lehkost až něžnost, o citlivost a pozornost. O spokojenost, jež je tak snadno rozrušitelná a o sebevědomí, když proudí až do konečků prstů. Jde o srdce, žaludek, mozek, jazyk.
Jde o smysl života proudící všemi smysly dovnitř i ven.
Jednou se Isaaca Newtona zeptali, jak na to na všechno přišel. Řekl, že stál na ramenou obrů. Myslel tím, že mnoho jeho objevů by nebylo možných, kdyby někdo předtím nevytvořil nebo nevymyslel schody, které ho k jeho vhledům dovedly. Pár století před ním tu samou větu použil Bernard z Clairvaux. Myslel tím totéž.
Učíme se nápodobou. Díváme se kolem sebe a přejímáme, co druzí říkají, jak se chovají, jak reagují nebo jak tvoří. Kopírujeme a vkládáme.
Děti se nejvíc věcí naučí tím, že během života mezi dospělými neustále mačkají Ctrl+C a Ctrl+V.
Kterákoli část tohoto síťového textu může být kopírována a vkládána a sdílena samostatně. Když k tomu uvedete odkaz na celou síť, bude to fajn, ale když ne, také to bude v pořádku. Je dokonce dovoleno vydávat kterékoli ze zdejších myšlenek a obrazů za vlastní.
Školou se zde myslí místo, kde se schází lidé, dospělí a děti, aby spolu trávili čas. Někdy jde o budovu, jindy o stan na lesním palouku.
Hranice školy nejsou striktně oddělitelné od světa mimo školu. Proto tudy proudí život.
Školní řád existuje. Dohodli se na něm ti, kteří tu tráví nejvíce času. Své k němu řekli průvodci, rodiče i děti. Vycházeli ze šablony zveřejněné na stránkách ministerstva školství. Něco vyškrtli a něco přidali.
Sem tam do školy zavítá inspekce. Dá si kafe a vypráví, jak se mají v ostatních školách. Dostávají mnoho otázek, na některé znají odpověď a na jiné ne. Debata plyne, takže inspektoři často zůstávají i na oběd. Sedávají u dětských stolů a dozvídají se, co je ve škole nového.
Ve škole jsou i velká zásoba vědění a ohromné studnice poznání.
Poznání na rozdíl od vědění klidně obsahuje nevědění.
Moudrý člověk nepotřebuje rozumět všemu. Ví, že celý život je objevováním. Poznávání je neustále doprovázeno zvědavostí a údivem.
Děti poznávají svět ve společnosti dospělých. Učí se, co znamená být člověkem a o čem vypráví život. Někdy se děti učí od jiných dětí.
Dospělí poznávají svět ve společnosti dětí. Učí se, co znamená být člověkem a o čem vypráví život. Někdy se dospělí učí od jiných dospělých.
K Sókratovskému ,,Vím, že nic nevím," patří ještě druhý polokruh: ,,Nevím, že vím všechno."
Čtete síť. Během toho můžete mít pocit, že nevíte, jestli jste už četli všechno, anebo ne. Celek je u sítě komplikovanějším tématem než u textu. Je to díky nelinearitě sítě a díky jejím očím. Na druhou stranu díky vašim očím a jejich pohledům můžete v síti objevit snadněji než v textu i to, co tu není napsáno. Díky sítím člověk často v sobě zahlédne něco, o čem nevěděl.
A pak v klidu dočíst a odejít jinam hned, jak vás to přestane bavit.
Distanční výuka v časech koronaviru ukazuje, co pár lidí ví už dlouho: vzdělávání, tedy předávání znalostí, je sekundární funkcí vzdělávacího systému. Primární je hlídání dětí a to v obou smyslech toho slova - jako péče a jako dohled.
Péče. Díky průmyslové revoluci rozvíjející se paralaleně se vzdělávacím systémem, se místo bydliště oddělilo od místa zaměstnání. Vedle toho došlo ke vzniku nukleární rodiny. Aby rodiče mohli pracovat, zatímco prarodiče bydlí někde jinde, je potřeba, aby se o jejich děti někdo staral.
Současné volání po návratu do škol je častěji voláním po hlídání dětí než voláním po opětovném návratu k odborně prováděným pedagogickým metodám.
Dohled. Během civilizačního procesu posledních cca. dvou set let panuje představa, že dětskou divokost a spontaneitu je potřeba krotit. Tuto potřebu na sebe vzdělávací systém vzal pod záminkou výchovy spořádaných občanů a poslušných zaměstnanců. Ani občan, ani zaměstnanec k ničemu nepotřebují magickou imaginaci, spontánní kreativitu a samoúčelnou hru.
Ale žádná hra není samoúčelná. Je možné, že tento síťovaný text bude nad vaše kognitivní schopnosti. S velkou pravděpodobností za to může vaše školní docházka.
Víte, že existuje nespočetně trojúhelníků, jejichž součet úhlů není 180°. Ono se to nezdá, ale dnes ve školách dětem hodně lžeme. Málokdy jim říkáme celou pravdu. Myslíme si, že na to ještě nejsou ready.
Víte, že jazyk je živý organismus, že gramatika se vyvíjí a že to, co jste se učili ve škole, kolikrát dávno neplatí. Víte, že pro lingvisty jsou gramatické chyby zajímavé a poutavé, protože odhalují hranice jazyka, což jsou místa, která je nejvíce baví? Ale my učíme děti mít strach z chyb a ještě jim k tomu přidáváme pocit, že neumí správně mluvit a psát a číst - že se neumějí správně vyjadřovat.
Víte, že Země je organismus, jehož je každá bakterie, rostlina, člověk nebo zvíře buňkou? A myslíte si, že zvířata mají emoce? To jsou důležité otázky pro 21. století, neboť na odpovědích závisí udržení biodiverzity a tedy přežítí celého lidstva. V učebnicích přírodopisu, chemie, zeměpisu a fyziky jsou odpovědi na tyto otázky negativní. Učíme děti ničit svět.
Víte, jak se jmenovali ti popravení spolu s Miladou Horákovou? Myslím všichni. Já také ne. Protože to byli velcí lidé. Zásadoví a dobří. Obětovali se pro pravdu, pro dobro a spravedlnost světa. Anebo se neobětovali, ale stalo se jim to a oni to s pevností v srdci přijali. Zasloužili by si, aby si je všichni pamatovali. Ale není to tak. Jsou zakryti symbolem - jednou z nich. Desetiletí po jejich smrti nebyla z nich všech vybrána Milada Horáková, protože by byla spravedlivější a silnější než oni - na této rovině osobní odvahy nefungují žádná srovnání. Stala se symbolem, protože měla vagínu a oni ne. Proto je na plakátech a oni v zapomnění...
Co znamená být člověkem?
Jaký je smysl života a jaký je smysl světa?
Jak se myslí srdcem a jak se srdcem jedná?
Co je dobro a co je zlo?
Kým chceš být a kým jsi dnes? Kým jsi právě teď?
Už před koronavirem se vědělo, že ve školství jde více než o znalosti o rozvoj kompetencí. Po zkušenosti s distanční výukou se nejen přišlo na to, co to znamená, ale hlavně se to začalo dělat.
Každý svým způsobem. Po svém. Jak uměl. Bylo to místy poměrně živelné, ale právě proto živé a také životodárné.
Škola je médium, protože zprostředkovává informace. Jako každé médium i škola formuje toho, kdo ji navštěvuje a využívá. Proškolená společnost je také společností medializovanou.
Ve 21. století prochází distribuce informací paradigmatickou změnou: společnost založenou na knihtisku a později pozměněnou elektřinou ještě více proměňují digitální technologie.
Digitalizace školství je koronaudálostí značně urychlena, ale došlo by k ní i bez přítomnosti tohoto konkrétního viru. Proto je jedno, jak dlouho bude distanční výuka trvat. Vedle školství je digitalizován také státní aparát, veškeré společenské zvyklosti, velká část komunikačních návyků a také nikoli nevýznamná část lidského vnímání a sebepojímání.
Že je škola médiem samo o sobě nic nového nepřináší, jen to otevírá možnost nových pohledů na školství a na život v místě, jemuž říkáme škola.
Svět je příliš bohatý, aby měl člověk jen jednu nebo dvě specializace. Život je příliš dlouhý, aby člověk nepocítil potřebu poznávat nové věci, nová zákoutí reality. Třeba něco, o čem si ve dvaceti fakt nemyslel, že by ho mělo zajímat. Ale teď je mu čtyřicet nebo šedesát. Celý život byl fyzikářem - tedy amatérským fyzikem - a dneska by potřeboval rozumět, co to pro jeho duši vlastně znamená. Co to bylo za sílu, kterou prožíval tolik let?
Pustí se do psychologie. Čte. Dívá se. Vidí svět novýma očima. Všímá si nových věcí. Tlak a tření pro něj najednou znamenají něco docela jiného než v hodinách fyziky. Postupně objevuje, co ve skutečnosti znamená rovnovážný stav. A vidí, že nejde o termodynamickou smrt systému, ale o klid v duši. Jde do třídy a vypráví o tom dětem. Zajímá je to. Cítí z něj, jak mu to dává ohromný smysl. Vlastně už dva roky nemluví o ničem jiném. Znají celou jeho cestu do hlubin jeho vlastní duše. Pro tuhle skupinu dětí není fyzikářem, ale moudrým starcem, který je učí žít.
V každém oboru je hlubina, která daný obor spojuje se všemi ostatními příběhy.
Nejlepším průvodcem je ten, kdo se sám učí. Ukazovat vlastní učení právě znamená učit děti učit se.
Nejvíce ze všeho jsou děti zvědavé na dospělé lidi. Ukazují jim totiž, jak se prožívá život, jak se vytváří svět a spolupracuje s vesmírem. Nic menšího se děti ve škole dozvědět nechtějí.
Děti poznají, kterému dospělému má smysl věnovat pozornost a kterému ne. Co daný dospělý říká není příliš důležité, jde spíš o to, jak a proč to říká, jestli mluví pravdy, které jemu samotnému dávají smysl. Pak jsou děti ochotné naslouchat mu a případně to od něj převzít za vlastní.
Jedna skutečnost je při tom ale vůbec nejdůležitější. Tu si berou za vlastní i neberou. Proto je tak zásadní, jelikož je to skutečnost zpoza duality. Tou skutečností je lidství učitele. Děti nezajímá jestli si říká učitel, pedagog nebo průvodce, děti zajímá, jestli s nimi je člověk.
Nicméně zkušenost rodiče se pro pobyt ve škole poměrně hodí.
Stalo se to takhle. Nejprve bylo učitelů méně a méně. Nejenže odcházeli do důchodu, ale také odpadávali.
Distanční výuka byla často poslední kapkou. Už doutnali a měsíce hodin před monitorem zažehly skutečná vyhoření. Ti co zbyli, už neměli náladu ani sílu pokračovat v tom, co jim nedávalo smysl. Všechno nadbytečné odhodili. Chtěli učit, ale chtěli učit po svém. Tak, aby jim v tom bylo dobře.
Pedagogické fakulty zanikly. Jejich pedagogové byli potřební ve třídách. Jejich žáci se v rámci tandemových hodin přímo zapojovali do výuky. Byl obnoven vztah mistr-žák, ale říkalo se mu průvodce-asistent.
Někdy byl průvodcem zkušený učitel, jindy nadšený rodič s hlubokou odborností v daném tématu a jindy nebylo vůbec jasné, kdo je průvodce a kdo asistent. Velmi často se jedna z rolí ve třídě vyskytovala v podobě mluvicího obrazu na zdi.
Častokrát, mnohem častěji než by si před emidemií vyhořelosti jeden představoval, obstarávali roli vyprávějícího děti. Bylo běžné, že žáci z posledních ročníků tráví v nižších ročnících klidně i půl dne.
Chystala se revize Rámcových vzdělávacích programů (RVP), ale pak se stala korona. Díky tomu ještě víc lidí než předtím vědělo, že obsahy učiva je potřeba zredukovat, protože je toho zbytečně moc.
Ale nevědělo se, co je tím základem, který má zůstat a nevypadalo to, že je představitelné se na tom dohodnout.
Zároveň se vědělo, že RVP jsou vlastně v pořádku, protože jsou tak dobře napsané, že si v každé škole mohou učit, co chtějí. Jen ty očekávané výstupy. Po koroně už ale nikdo nic neočekával.
Nakonec vznikla digitální platforma, kde došlo k transmutaci RVP zdola. Lidé, které zajímalo bavit se o tom, co byse děti měli učit, vytvořili síť sítí, kde propojovali veškeré vzdělávací obsahy, průřezová témata, kompetence, gramatiky i výchovy.
Co bylo neužitečné, prakticky nikdo nepoužíval.
Co se ukázalo jako životodárné a smysluplné, si vybíralo ohromné množství průvodců i dětí. Od těch dob se všichni ve školách scházeli spokojení a natěšení na další den plný poznávání světa a života.
Řád existuje.
Život má smysl.
Oboje se nalézá i ve škole.
Když byli učitelé vrženi do sítí distanční výuky, vedle ovládání digitálních technologií začali poznávat i individuální přístup k sobě samým a k příběhům světa. Tehdy ve školství začalo všeobecné nalézání všeobecného základu...
Jakou budoucnost chystáme dětem?
Jak rozumíme dnešním událostem a zítřejšímu dění? Které příběhy z minulosti jsou stále živé?
Kolik věděckých pravd je potřeba zaktualizovat? Které z nich jsou ve své školní podobě až škodlivě zjednodušené? O kterých z nich nemluvíme vůbec? A které připadají nejpřitažlivější dnešních dětem?
Například černé díry děti hodně baví - pro první stupeň je to ideální téma. Ne Hawkingovy rovnice, samozřejmě. Ale křivení časoprostoru, singularita nebo horizont události se dají ukázat klidně prvňáčkům. Opravdu věříš v objektivní realitu, anebo to máš, alespoň v některých chvílích, trochu jinak?
Znalost jakých typů sociálního uspořádání je pro budoucnost nejpraktičtější? Je to demokracie nebo totalita nebo společnost lovců a sběračů nebo feudalismus, když se sem tam hovoří o ,,digitálním feudalismu"? Anebo je na čase začít vymyšlet zcela nové tvary společnosti? Nebo dinosauři děti baví - dinosauři jsou zásadní.
Co je třeba změnit v našem myšlení žijícím v permanentně se měnícím světě?
Jaká je mytologie naší kultury? Jaká je tvoje mytologie? Které příběhy tvoří tvůj obraz světa? Víš to? Znáš je, když je žiješ? Vyprávěla bys o nich další generaci?
Když se učitelé vrátili z distanční výuky zpátky do školních tříd, byli tak rádi, že zase vidí děti, že si všichni začali tykat. Navzdory varování některých kolegů to nemělo na studijní výsledky žáků a studentů žádný vliv.
Začíná se sebevědomím. Pak přichází odvaha. Pak poznání. Na vědění zase tolik nesejde, protože to je vždy procesem a tedy se stejně neustále ladí. Odvaha časem už není potřeba, odpadá a nahrazuje ji UHOŘ: Údiv - Hodnoty - Otevřenost - Řád.
Řád není soustava pravidel a daností, ale síť příběhů tvořících celek života.
Každý tvoří příběhy plné lidství, poznání a vědění. Některé se zaměřují na jedno téma a jsou spíše vertikální (jdou do hloubky), jiné jsou interdisciplinární a rozléhají se spíše do šíře (jdou po spojeních).
Existuje místo, někde na netu, možná se také jmenuje UHOŘ, kde se všechny ty příběhy setkávají a každý si je může prohlížet a brát si z nich, co mu vyhovuje pro učení. Sebe i druhých.
To místo brzy vznikne. Samo se neudělá a samo především neožije. Je to i na tobě. Každopádně je čas začít věnovat pozornost úhořům.
...i aplikace jednadvacátého století mají své limity, pokud se postaví na základech dysfunkční státní platformy dvacátého století. Nahodit digitální fasádu na zchátralou byrokracii často vše jen zhorší, protože digitální systém stávající procesy fundamentálně nemění, pouze je kopíruje. Než začneme tvořit aplikace, které občanům ukážou stát ve zcela novém světle, musíme zlepšit samotné základní procesy, na nichž tato stavba bude stát.
Začněme u potřeb - potřeb uživatelů, nikoli státu. Designový proces musí začít identifikací a analýzou skutečných potřeb uživatelů. Na ty bychom měli brát ohled především, nikoli na oficiální procesy platné v dané chvíli...
(Tim O Reilly - WTF: Co přinese budoucnost a jak ji přežít)
Není potřeba jen individuální přístup k dětem. Je na místě také indviduální přístup k učitelům a jelikož jsou to dospělé, svéprávné a inteligentní bytosti, nezbývá jim, než aby tím, kdo k nim individuálně přistupuje byli především oni sami.
Jednou ze skutečností, které se během koronakrize začaly široce promýšlet, byla otázka individua. Automní samota lidského jedince byla brutálně zpochybněna. Nikdo už si nebyl jistý, kde začíná svět a kde začíná on sám. Člověk tehdy pozvolna začal chápat, že není tak zřejmé, jestli je individuem nebo kolektivem...
To se přeci ví už dlouho, že myšlenky se šíří virálně a že ty nejúspěšnější z nich, například Newtonovi zákony nebo teorie evoluce jsou na první i na druhý pohled nerozeznatelné od globální pandemie...
Je představitelná tandemová výuka, při níž jeden průvodce je fyzicky přítomen ve třídě a druhý je přítomen online - ať už naživo nebo ve filmu.
Je představitelná síť videí plných znalostí a příběhů vyprávěných průvodci, které baví vytvářet videa, a tak to dělají, a pak to sdílejí na celostátní školní síti, která se jmenuje třeba UHOŘ.
Díky UHOŘovi je i představitelné, že si děti vybírají, kdo jim má danou látku představit a fyzicky přítomný průvodce pak slouží jako... no, na to už si přijdete sami...
Je tedy představitelné, že průvodce bydlící v Tachově přednáší celé dopoledne ve Valticích a je představitelné, že úroveň znalostí pedagogických sborů a třídních kolektivů díky tomu roste exponenciálně...
Třeba by se podobná síť mohla začít tvořit zde:
https://digieduhack.com/en/prague-sharing-good-practice-and-inspiration-for-better-education
Ale já nevím, jaký je plán, neorganizuju to, jen tam budu. Ale mohla by...
Nějakou inspiraci a třeba i konkrétnější představu (ale to nevím, protože to pořád vymýšlím a předělávám a nalézám, jak by to mohlo vypadat a ještě jsem na to dobře nepřišel...) můžete nalézt i zde: https://www.barevnesite.cz/ Tam je sice také plánem zasíťovat učitele a RVP, ale nemám schopnosti to technologicky způsobit, tak se zatím věnují rozvíjení interdisciplinárních pohledů a příběhů...
jan.krsnak@inovativnivzdelavani.cz
