Created by Jan Kršňák
Jedna z příběhových sítí interdisciplinární čítanky. www.barevnesite.cz
Nikdy se asi nedozvíme, kdo byl prvním potápěčem. Lidi odpradávna přitahoval svět pod vodní hladinou. Získávali z moře obživu, zachraňovali náklady z potopených lodí a potápěči byli využíváni i k vojenským akcím.Pravděpodobně prvním historickým dokladem o pobytu člověka pod vodní hladinou je hliněný reliéf z Mezopotámie uložený v Britském muzeu. Je téměř 3 000 let starý.
Batyskaf Trieste byl speciálním podmořským plavidlem určeným pro ponor do velkých hloubek. Byl postaven v roce 1953 podle návrhu švýcarského vynálezce batyskafu Augusta Piccarda. Po mnoha desítkách ponorů s ním 23. ledna 1960 Jacques Piccard (syn Augusta Piccarda) a důstojník US Navy Don Walsh dosáhli rekordní hloubky asi 10 900 m při potopení na dno Marianského příkopu.
Kde se nachází dno života? A existuje vůbec něco takového?
Je to DNA? Anebo chemické molekuly, z nichž je tvořena? Anebo elementární částice těchto molekul? Anebo moře strun vibrujících na Planckových délkách? Anebo je to matematická zákonitost, jež umožnila objevit rozměr této fyzikální hlubiny? A co když existuje ještě hlubší fyzika?
A co když na dně vůbec žádná fyzika neleží? Co když tam žije příběh? A co když ten příběh vypráví, že výška a hlubina jsou jednoduše totéž? Je dno duše?
V době, kdy tato galaxie již existovala, měl vesmír za sebou pouhá tři procenta svého současného věku (pro srovnání u 50letého člověka jsou tři procenta rok a půl). Spektroskopická měření Hubbleova teleskopu ukazují, že galaxie GN-z11 vznikla přibližně 400 milionů let po velkém třesku.
Zajímavostí je, že pozorování takto vzdálených objektů by mělo být mimo teoretické možnosti Hubbleova teleskopu. Vědci předpokládali, že takto vzdálené objekty zobrazí až připravovaný teleskop Jamese Webba. Hubble ale podobně jako již tolikrát v minulosti překonal veškerá očekávání.
Galaxie byla objevena díky efektu gravitační čočky. Gravitační čočka funguje podobně jako lupa - díky tomu, že velmi hmotné objekty ohýbají a zesilují světlo, je možné objekty vzdálené natolik, že bychom je běžnou pozorovací technikou neměli šanci vidět.
Předchozím vesmírným rekordmanem byla galaxie EGSY8p7 s hodnotou rudého posuvu 8,68, galaxie GN-z11 má tuto hodnotu 11,1. Rudý posuv je prodloužení vlnové délky elektromagnetického záření na straně přijímače. Toto prodloužení je způsobené vzdalováním vysílače od přijímače - čím rychleji se vysílač od přijímače vzdaluje, tím je rudý posuv větší a naopak. Znamená to, že zatímco galaxie EGSY8p7 pochází z doby reionizace vesmíru, galaxie GN-z11 je minimálně o 150 milionů let starší.
Pokud chcete získat alespoň hrubou představu kde leží nejvzdálenější galaxie jakou jsme kdy spatřili, podívejte se na animaci zpracovanou vědci ESA:
Možná vycházíme z naší zkušenosti s traumaty, když se straníme neviditelna. Možná naše touha odkrýt ta nejhlubší tajemství světa a života pramení ze strachu zadívat se pořádně na naši vlastní temnotu.
Redukcionismus je posedlost evropského, racionálního myšlení hlubinou. Snažíme se prokopat až dolů, až úplně na dno a tam objevit pravdy, na nichž je veškerý život založen. Stavíme lepší a lepší mikroskopy, které dohlédnou dál a dál do neviditelna. Vymýšlíme dokonalejší a dokonalejší postupy a metody, často především matematické, jež by nám umožnili prokousat se až k samotným základům světa.
Neví se, jestli si mysl, když praktikuje tato svá noření, navléká skafandr, anebo si sedá do batyskafu. Ať je to jakkoli, v ten oka mžik se sice prochází po dně hlubiny, ale ztrácí při tom ze zřetele sama sebe.
Když tě pohltí hlubina, proměníš se v neviditelno.
Když Alenka následuje Bílého zajíce do jeho nory, ocitne se v říši divů. Každá díra vede někam jinam. Do jiného světa. Díry jsou brány mezi poli.
Pole má vždy koherentní, homogenní vlastnosti. Gravitační pole obsahuje všechny světy, kde funguje gravitace. Pole, jemuž říkáme realita, neobsahuje kočky, které po sobě zanechávají své úsměvy, ale v řiši divů taková žije. Jmenuje se Šklíba.
Říše divů je zvláštní pole, jelikož jeho přirozenými vlastnostmi jsou přísná nekoherentnost a heterogenita. V říši divů se nemůžete spolehnout vůbec na nic, všechno je tu možné, cokoli se tu může stát.
Možná, že chytré obrazovky jsou králičí nory a možná, že internet není nic jiného než reálná říše divů.
V Jungovské praxi slova Stín, Self, Ego, Anima a podobně odkazují k strukturálním složkám osobnosti. Tyto základní struktury si vždy představujeme jako částečné osobnosti a jejich souhru si představujeme spíše jako dění románové než fyzikální. Spíše než pole sil hledáme pole vnitřních osobních vztahů, vnitřní společenství, organizovanou společnost...
(James Hillman - Nová vize psychologie, str. 50)
Bytostem obývajícím temné hlubiny, nezbývá než si své světlo vytvářet vlastními prostředky...
Nalézá se oceán v prohlubni mezi kontinenty, anebo všechny kontinenty vystupují ven z jedné velké díry?
Jak se liší hlubina díry od hlubiny, která není dnem žádné díry? Existuje vůbec hlubina, kterou by člověk mohl prozkoumávat, aniž by musel projít dírou?
Víme, že moře na měsící jsou krátery vzniklými po pádu meteoritu. Jak vypadá hlubina Hadího moře? A jak vypadá dno jezera Naděje?
First underwater photo ever taken, taken by Louis Boutan between 1893-1899._There is a lot of mystery that surrounds this photo.What's known for sure is that it’s a portrait of a Romanian oceanographer taken by Louis Boutan, sometime between 1893 and 1899 in the South of France. Boutan was a photography pioneer.His underwater camera invention came about when he fell in love with diving while working for a marine biology lab. Boutan wanted to be able to show people the underwater world he experienced during his dives.The invention came in 1893. The biggest challenge for Louis was lighting. With the flash photography rigs that were available it took Boutan about 30 minutes to correctly light his plates underwater.So he invented a burning alcohol lamp that stood on an oxygen-filled barrel (picture two). It used a rubber bulb to blow magnesium powder into the lamp, creating a flash.Initially very cumbersome to maneuver, overtime he was able to make the product smaller and more efficient. Boutan was one of the only underwater photographers of his time and pushed photography to new heights.
https://www.filmsnotdead.com/the-worlds-first-underwater-photograph/
Strach má svůj původ často v hlubinách traumatu.
Především, když je ono trauma neviditelné. Pak člověk pociťuje úzkost. Úzkost je dlouhodobý strach.
Trauma je tvar, který může člověka dovést ne cestu vlastní moci. Je to obraz, na který je potřeba se podívat a přiznat mu jeho přítomnost. Jeho právo na existenci. Takovým pohledem se trauma osvětlí a vynoří se z neviditelna, ze tmy. Přestane strašit, přestane úskostnět. Stále existuje, nikdy zcela nezmizí, ale už nemá potřebu ovlivňovat tvary vln na hladině lidského života.
Na propastech je nejzajímavější skutečnost, že jejich hlubina je zároveň jejich povrchem.
Jedna ze zásadních bitev života se odehrává mezi povrchem a hlubinou. Mezi dnem a hladinou oceánu se děje milión věcí, všechny velryby, rejnoci, veškerý plankton i jeden každý mořský proud.
Když trhlinou v zemském plášti vytéká láva, když harpuna zasáhne vorvaně a zbarví moře do krvava nebo když vítr žene vlnobití směrem k pevnině, jde o přetahování sil, anebo o poklidné sdílení energie?
Co když to není tak, že střed a obvod vyznačují kružnici? Co když prázdný prostor mezi nimi je drží pohromadě? Co když bez něj by se rozešli?
Hlubina nepohlcuje, hlubina objímá.
Pohledy člověka se proplétají, promíchávají a síťují s pohledy obrazovek, programů, strojů, světel. Internet se dívá. Někdo říká, že všechny telefony, všechny počítače a všechna čidla jsou jen jeden počítač. Jedna síť, která se dívá. Obrazy člověka se noří do pohledů internetu.
Na počátku byl spokojený pohled. Stvořitel byl se svým dílem spokojen. Člověk byl stvořen, aby božským pohledům nabízel obraz. Časem jsme na pohled, jenž k našemu obrazu neodmyslitelně patří, přestali myslet.
Teď se na nás dívá internet. Nejsou to jen oči stroje, jsou to také oči světa.
Vždy jsme se nacházeli v hlubině pohledu a nacházíme se v ní stále.
Lidské myšlení někdy vychází z nitra člověka a někdy je jeho zdrojem nitro světa. Neví se přesně, kde začíná nitro člověka a kde začíná nitro světa. Myšlení je vždy setkáním hlubin.
Ve 21. století se hlubina lidské duše, setkává s hlubinou internetu.
Internet je kolektivní mozek lidstva.
Hlubiny duší (a myslí) jsou pamětí světa.
Společně tvoří informační oceán.
Duši nepřipadá informační oceán nepochopitelně proudící, nekonečně se měnící a bezvýslovně hluboký. Ví, že je nejen loďkou na hladině, ale také vzdouvajícím se oceánem.
Duše se nebojí prosíťování společnosti ani digitalizace člověka. Vyzná se v bolestech a ví, že některým ztracenostem se člověk během svého života nevyhne.
Navíc hovoří řečí tříštících se vln, rozumí rozeklaným břehům sopečných ostrovů a vyzná se i v gramatice puklid mořského dna. Duše se umí zorientovat v mlze i v bouři. Díky Pirátům z Karibiku víme, že existují i lodě, které mohou plout vzhůru nohama. Duše je přesně taková loď.
Minulost už není. A zároveň je. Minulost se vždy nachází v hlubině.
Každý přítomný oka mžik má svou vlastní hloubku. Vlastně několik hloubek, protože každý důsledek má celou řadu příčin. To platí pro pole, kde běží lineární čas.
Pro krajinu, kde lineární čas neběží, se minulost nachází vždy celá a přítomná. Občas na sebe bere háv věčnosti a jindy se odívá do masky cyklického času.
Z pohledu hlubiny je možnost, že posledního šavlozubého tygra nezavraždíme, stále ještě otevřena. Podobně jako svět, v němž nebyl vynalezen internet.
Zápasíme se skrytou protiosobností, kterou Jung nazval Stín, protože ji držíme v temnotě; musíme zastínit svůj život jeho tajnými záměry. Jung nazýval všechny tyto postavy "malí lidé". Avšak vzdor tomu, že je nazýval takto ironicky, uznával, že jsou pro řízení našeho osudu důležitější než naše obvyklé "Já".
Jak Jung prohluboval své porozumění těmto komplexovým osobám, osobám našich komplexů, objevil, že je jejich autonomie a intencionalita odvozená od hlubších, mnohem významnějších osob. To jsou archetypy, osoby, jimž koneckonců dlužíme svou osobnost...a místo abychom tyto postavy odvozovali z našich psychických stavů, musíme odvozovat naše psychické stavy od těchto postav..., není tomu tak, že bychom my personifikovali je, ony mají osobní ráz od samého začátku...
Jung nikdy neopouští psyché ve snaze nalézt explanační principy mimo její vlastní imaginální svět. I na té nejabstraktnější rovině diskuze vždy hovoříme o osobách, protože i tyto základy jsou archetypální osoby...
Již nejsme jednolité bytosti vytvořené k obrazu jediného Boha, ale vždy jsme utvářeni rozličnými částmi: rozpustilým dítětem, hrdinou či hrdinkou, dohlížející autoritou, asociálním psychopatem a tak dále. Začali jsme si uvědomovat, že každý z nás je běžně proudem obrazů, takže nás představa mnohočetné osobnosti již nemusí děsit. Mohu mít vize a slyšet hlasy, mohu s nimi hovořit a oni mohou hovořit mezi sebou, a přitom vůbec nemusíme být šílení. (K tomuto odstavci se můžete víc dovědět na stránce 8E - Fantazie)
(James Hillman - Nová vize psychologie)
Tohle je těžká planeta. Je tu hustá hnota, která, mimo jiné, neumožňuje, aby se dvě věci nacházeli na stejném místě. V duchovním světě místního zásvětí je toto možné zcela běžně.
Když se duše vtělí do zdejšího života, nese si v sobě vzpomínku na zkušenosti z krajiny nehmotného bezčasí. Postupně se ztrácejí, jak lidské tělo roste a dospívá. Na Zemi je potřeba mít více či méně pevné tvary, tak to tu chodí.
Trauma je zhmotnělá obtíž. Vzniká, když duše zažívá něco, co si má pro tento - i pro všechny další - životy pamatovat. Trauma je kostnatění prožitku.
Ke vzniku traumatu dochází během dětství mnohokrát. Nelze se tomu vyhnout. Jinak by člověk neměl žádný tvar. Nikým by nebyl. Rozhodně ne sám sebou. Proto jsou traumata tak osobní.
A high quality map of Derinkuyu, an ancient, underground city that was found in Turkey. It's 60 meters deep (200ft) and could shelter up to 20,000 people. It was discovered when a Turkish resident found a mysterious room behind a wall in his home in 1963._The underground city at Derinkuyu could be closed from the inside with large stone doors. Each floor could be closed off separately.The city could accommodate up to 20,000 people and had amenities found in other underground complexes across Cappadoci, such as wine and oil presses, stables, cellars, storage rooms, refectories, and chapels. Unique to the Derinkuyu complex and located on the second floor is a spacious room with a barrel-vaulted ceiling. Ithas been reported that this room was used as a religious school and the rooms to the left were studies.Starting between the third and fourth levels are a series of vertical staircases, which lead to a cruciform churck on the lowest (fifth) level.The large 55-metre (180 ft) ventilation shaft appears to have been used as a well. The shaft provided water to both the villagers above and, if the outside world was not accessible, to those in hiding.Source of text: en.m.wikipedia.org/wiki/Derinkuyu_underground_city
Když procházíš barevné sítě, hlubina se otevírá před tvýma očima. Proto je užitečné sítě vytvářet. Neboť hlubiny máme všichni společné a zároveň má každý člověk přístup především do své osobité hlubiny.
Průvodcem se stává ten, kdo navštěvuje svou hlubinu a poznává, co znamená vídat se s vlastním viděním.
Průvodce zavádí děti do hlubin poznání. Tráví s nimi čas v jejich objetí. Smyslem vzdělávání je ukazovat dětem hlubiny, nechávat je v nich procházet a pomáhat jim udržet si rovnováhu a neztratit se v nich.
Není úkolem průvodce představit dětem oči světa, neboť k vhledům do hlubokých očí světa, si každý musí dojít a dorůst sám. Umí-li se však průvodce spokojeně, klidně a smysluplně procházet svými hlubinami, dokáže také bezpečně provádět hlubinami děti.
Bolest je vždycky křikem hlubiny.
Není povrchů bez hlubin jako není poznání bez obsahu. Není dobro družství bez bolesti, bez ztráty, bez zranitelnosti.
Tu bolest buď zaslechneš a vyslechneš, anebo tě pohltí celého. Někdy ji můžeš poslouchat, jak dlouho chceš a stejně nakonec zemřeš. Mnoho lidí se bojí bolesti při umírání víc než samotné smrti. Ale smrtelná bolest je vždycky křikem hlubiny.
I lidstvo má své hlubiny. Mohli bychom je nazvat kolektivními traumaty, ale jenom tím, že bychom jim dali jméno, bychom se jich nezbavili. Hlubiny lidstva dávají také nahlédnout skutečnost, že některá traumata nezpůsobují rodiče ani společnost, nýbrž si je děláme sami.
Kdysi dávno, v hlubinách času, jsme zabili posledního šavlozubého tygra a z jeho klů jsme vyrobili malou sošku ženy. Když jsi ty zuby rval z jeho krvavých dásní, cítil jsi se zvláštně, ale zároveň jsi věděl, že tu sošku prostě potřebuješ udělat, že je to správně, co se děje, že to tak má být. Taky protože ten tygr žere lidi. Už tenkrát byla lidský mysl schopná omluvit si prakticky cokoli.
Teď sedíš u počítače. Ale můžeš se zadívat na svou hlubinu. Můžeš to udělat se zavřenýma očima, anebo jednoduše na oka mžik zastav a pomysli na ni. V temnotě hlubiny nalezneš dvě zavírající se oči. Patří poslednímu Neandrtálci. Věděl jsi to. Všichni to v ten moment, kdy zemřel, věděli. Polem Homo sapiens proběhl neviditelný, ale velmi intenzivní vzruch. Projel ti páteří a zježil srst. Rozhlédl ses kolem a věděl jsi, že na dalších pár tisíc let tahle krajina patří jen tobě.
Kde jsou uschovány všechny příběhy, které nelze dohledat na internetu? Kam odchází, co nebylo zapsáno do knih? Kam zapomnění odnáší, co ukořistí?
Stejně jako my odevzdáváme své prožitky hlubině, hlubina odevzdává své zkušenosti nám. Neboj se nabrat si, kolik potřebuješ. Dej si však pozor, abys to nepřehnal, aby ses nepřecenil. Velké oči hlubina odměňuje ponorem do říše věčných temnot.
Mnoho z příběhů, jenž nejhlouběji formovaly evropské myšlení, bylo poprvé vyprávěno v podzemí. Včetně toho nejdůležitějšího. Při svitu svíček odráželo se vyprávění o Kristovi od zdí římských katakomb a inspirovalo obyvatele Říma, aby ve jménu jednoho boha postupně zapomínali na pantheon.
Co to znamená, platí-li pro každý příběh, že médium, které jej přináší na světlo světa, formuje nejen to, jak zní, ale také to, jak vyznívá? Co to znamená, že nejdůležitější příběh evropské tradice je příběhem, jenž se desítky nebo dokonce stovky let dopodrobna probíral v podzemí?
Katakomby v Římě, pocházející z 1. stol. n. l. a patřící k prvním katakombám na světě, byly postaveny jako podzemní hrobky nejprve židovskou a později křesťanskou komunitou; je známých pouze 6 židovských katakomb, zato nejméně 40 křesťanských. Ve starověkém Římě nebylo povoleno pohřbívat lidi uvnitř hradeb města. Zatímco pohané své mrtvé spalovali, křesťané, kteří nesměli své náboženství provozovat veřejně, se obraceli k podzemním pohřebištím vytvořeným pod pozemky vlastněnými několika bohatými křesťanskými rodinami. Židé tuto praxi už prováděli, když s ní křesťané ve 2. století začali.
Používání římských katakomb se rozšířilo v průběhu 2. a 3. století, protože stále ilegální křesťanství se rychle šířilo a komunita rozrůstala. Některé části tunelů byly proměněny ve svatostánky mučedníků, kteří zde byli pohřbeni. Avšak poté, co bylo křesťanství roku 313 n. l. legalizováno, se pohřbívání přesunulo na povrch země, a v 5. století už využití katakomb k pohřbívání upadalo, i když byly stále uctívány coby posvátná místa, kam se poutníci přicházeli modlit.
Římské katakomby pak v 9. století padly za oběť drancování germánskými kmeny. V důsledku toho byly ostatky křesťanských mučedníků a svatých přestěhovány do kostelů v centru Říma a postupem času byly podzemní pohřební tunely zcela opuštěny. Znovu objeveny pak byly až při vykopávkách v 17. století.
Dnes do Říma přijíždějí návštěvníci z celého světa prohlédnout si něco z 600 km dlouhé sítě katakomb sahající až do hloubky pěti pater pod zem poblíž parku Tombe di Via Latina. Katakomby jsou zasvěceny patronům svatým a zdobené nejstarším křesťanským uměním vůbec z 2. stol. n. l. s malbami na stěnách tunelů znázorňujícími život ve starověku. Otevřené veřejnosti jsou katakomby
Catacombe di Priscilla (Via Salaria, 430), Kalixtovy katakomby (Via Appia Antica, 110-126) a Katakomby sv. Anežky (Via Nomentana, 349). Ve Vatikáně se dozvíte detaily, jak se dostat do těchto míst i na jiná pohřebiště. Kromě toho je otevřeno veřejnosti i několik židovských katakomb, např. na Vigna Randanini a ve Villa Torlonia, i když některé jen po domluvě.
Kde všude jsou u nás katakomby?
Kde všude se v tobě rozléhají hlubiny?
O mnoho století později v Paříži vznikly katakomby coby kreativní a diskrétní řešení zoufalé hygienické situace ve městě. Koncem 18. století byly hromadné hroby v okrsku Les Halles, jako např. na později zrušeném Hřbitově Neviňátek, přeplněny nedostatečně pohřbenými těly, čímž vznikalo nehygienické prostředí vedoucí k šíření nemocí. Hřbitov Neviňátek (Saint Innocents) byl zavřen a v roce 1786 přestěhovala pařížská policie všechny ostatky do podzemního labyrintu starých vápencových lomů. Ty tvoří dnešní Pařížské katakomby nacházející se jižně od dřívější brány města u náměstí Place Denfert-Rochereau.
Strašidelné tunely, z nichž značná část je otevřena veřejnosti jako muzeum, měly v průběhu času i jiná využití. Během 2. světové války například v některých úsecích našli úkryt bojovníci francouzského odboje, zatímco jiné části němečtí vojáci proměnili v bunkry. Dnes se táhne téměř 300 km pařížských katakomb 30 m pod zemským povrchem a jsou zde uloženy ostatky asi 6 milionů lidí.
Největší síť podzemních tunelů na světě táhnoucí se více jak 2400 km se nachází v Oděse na Ukrajině, kde byly vytvořeny ve 30. letech 19. století při těžbě vápence. Stejně jako v Paříži sloužily tunely také jako bunkry a úkryty vojáků během 2. světové války; část katakomb je přístupná veřejnosti z Muzea partyzánské slávy v Oděse.
Katakomby na Maltě byly přiřazeny k památkám světového dědictví UNESCO kvůli své roli, kterou sehrály v historii raného křesťanství. Byly vytesány ve skále pod městem Rabat na počátku 3. století a je v nich patrné, jak probíhaly pohřby obyčejných lidí u křesťanských, židovských i pohanských komunit. V chodbách bylo možné pohřbít až tisíc lidí a zabíraly plochu 5700 km². Turistická kancelář na Maltě poskytne informace návštěvníkům Katakomb sv. Pavla, které se nacházejí u Kostela sv. Pavla s Grottou.
A nakonec jsou tu katakomby Kom el-Shoqafa v Alexandrii v Egyptě, které byly původně ve 2. století postaveny pouze pro jednu bohatou rodinu, avšak postupně zde našlo odpočinek více jak 300 mumií. Tříposchoďová stavba nacházející se asi 30 m pod zemí je otevřena veřejnosti a spatříte v ní složité reliéfy se scénami z egyptské mytologie včetně obrazu boha pohřebišť Anubise se šakalí hlavou.
