Created by Josef Kroul
Karel Čapek (1890 – 1938)
*Malé Svatoňovice, +Praha
Narodil se v Malých Svatoňovicích v rodině lékaře Antonína Čapka.
Byl nejmladším dítětem (sestra Helena, bratr Josef).
Matka sbírala slovesný folklor, učila děti hudbě, literatuře a umění.
S rodiči se přestěhoval do Úpice, kde absolvoval základní školu, která byla později přejmenována na Základní školu bratří Čapků. Poté studoval na gymnáziu v Hradci Králové, odkud musel (po odhalení jím organizovaného protirakouského spolku) přestoupit na gymnázium v Brně. Roku 1915 ukončil studium na Filosofické fakultě UK v Praze a získal doktorát.
V letech 1910 – 11 byl Karel Čapek na studijním pobytu v Paříži a v Berlíně.
Pro svou nemoc (v mládí měl zápal plic, který mu sedl na páteř, trpěl bolestmi zad, hrozilo, že skončí na vozíku) nebyl odveden do armády a nemusel bojovat v první světové válce, přesto byl touto válkou velmi ovlivněn.
Po ukončení studia krátce působil jako vychovatel v šlechtické rodině (Prokopa Lažanského na zámku Chyše), brzy však přešel k novinařině.
Působil jako redaktor v několika časopisech: Národních listech, Nebojsa a Lidových novinách. Z Národních listů odešel na protest proti vyloučení svého bratra z redakce a proti politickému (protimasarykovskému) směřování listu.
Byl dramaturgem i režisérem Vinohradského divadla a prvním předsedou Československého PEN klubu.
Roku 1935 se oženil s herečkou a dlouholetou přítelkyní Olgou Scheinpflugovou (po jeho smrti byla terčem výslechů nacistů i komunistů, nikdy se znovu nevdala.
Rodina Čapkova si nepřála, aby spolu byli, jejich vztah vyvolal i rozkol s bratrem Josefem, přesto manželství bylo velmi šťastné).
Mnichovská dohoda a po ní následující kapitulace znamenaly pro Karla Čapka zhroucení jeho dosavadního světa a osobní tragédii.
Snažil se svou činností zabránit rozdělení národa a usiloval o jeho jednotu.
Po abdikaci prezidenta Beneše se však stal jediným viditelným symbolem první republiky a často plnil roli „obětního beránka“.
Součástí této kampaně se tak stávaly nejen četné urážlivé anonymní dopisy a telefonáty, ale i vytloukání oken Čapkova domu apod. Poslední tři roky svého života prožil ve Staré Huti u Dobříše. Dnes je zde jeho památník.
Zemřel na plicní edém několik měsíců před plánovaným zatčením gestapem.
Byl pohřben na vyšehradském hřbitově v Praze.
7x navržen na Nobelovu cenu za literaturu, podle jeho života byl natočen životopisný film Člověk proti zkáze.
1) Tvorba s bratrem Josefem, povídkové cykly
= tvorba spolu s bratrem Josefem
= Díla, která napsal sám, drobné povídkové cykly, počátky tvorby.
2) Antiutopie (dystopie)
3) Odraz války
4) Noetická trilogie
(Noetika – věda zabývající se vypravováním, různými druhy vypravěčů.)
5) Cestopisy
6) Literatura pro děti
7) Detektivní prózy
8) Drobná díla
9) Politická díla
10) Filosofická díla
Karel Poláček (1892 – 1945)
*Rychnov nad Kněžnou, +Gliwice
Narodil se v židovské rodině. Studoval v Rychnově gymnázium, byl vyhozen pro vzdorovité chování.
Maturoval na gymnáziu v Praze.
Studoval na právnické fakultě Karlovy univerzity.
Na začátku první světové války narukoval do armády.
Prošel ruskou a italskou frontou.
Po návratu nastoupil jako úředník a začal psát do časopisu Nebojsa.
Zde se seznámil s bratry Čapkovými.
Stal se členem kruhu pátečníků.
Od roku 1922 spolupracoval s Lidovými novinami jako sloupkař a fejetonista a také soudní zpravodaj.
V roce 1939 byl pro svůj židovský původ propuštěn.
Oženil se s Adélou Herrmannovou, podle vzpomínek dcery Jiřiny manželství nebylo šťastné, 1939 se rozvedli.
Po vyhazovu z Lidových novin se živil jako knihovník v Židovské náboženské obci.
Dceru Jiřinu stačil poslat do Anglie. 1943 byl Karel Poláček deportován do Terezína, 1944 nastoupil do transportu do Osvětimi.
Původně se předpokládalo, že zemřel v Osvětimi v plynové komoře.
Až v 90. letech se podařilo najít účastnici pochodu smrti, která potvrdila, že Poláček přežil transport z Osvětimi do tábora Hindenburg a že se účastnil pochodu z Hindenburgu do tábora Gleiwitz.
Není známo, zda Poláček zahynul na pochodu, při vstupní selekci nebo později. 21. ledna 1945 odpovídá datu selekce v koncentračním táboře Gleiwitz.
Jeho dílo je humoristické, nebylo vždy hodnoceno dobře – F. X. Šaldovi se nelíbil Poláčkův strohý nezdobný styl psaní a označoval jeho díla za nudná.
Eduard Bass (1887 – 1946)
*+Praha
Vlastním jménem Eduard Schmidt.
Vystudoval v Praze reálku, vyučil se v obchodě svého otce kartáčnictví a studoval ve Švýcarsku a Německu.
Vystupoval jako recitátor a zpěvák v kabaretu U bílé labutě.
Spolutvůrce literárního kabaretu Červená sedma.
Později byl ředitelem v pražských kabaretech Červená sedma a Rokoko.
Působil jako redaktor Lidových novin.
V době od 1933 do 1938 byl jejich šéfredaktorem.
Egon Hostovský (1908 – 1973)
*Hronov, + Montclair, New Jersey
Vystudoval gymnázium v Náchodě, začal studovat filosofii v Praze, přešel na universitu do Vídně, ale tam studia zanechal.
Roku 1930 se vrátil do Prahy, kde pracoval v několika nakladatelstvích.
Stal se úředníkem československého ministerstva zahraničí, pracovně odjel do Bruselu, odkud po okupaci Československa emigroval do Paříže, do Portugalska a do USA, kde byl zaměstnán v New Yorku na československém konzulátu.
Po 2. světové válce se vrátil do Československa, kde opět pracoval na ministerstvu zahraničí.
Roku 1948 po druhé emigroval – odešel do Dánska, pak Norska a nakonec do USA, kde pracoval nejprve jako učitel češtiny, později jako novinář a redaktor rádia Svobodná Evropa.
Po jeho smrti byla založena literární Cena Egona Hostovského – udával se do roku 1999, kdy Paul Hostovský (syn) její předávání zrušil.
Jejími nositeli byli autoři, kteří u nás nemohli publikovat, a jejich knihy vycházely v exilových nakladatelstvích, po roce 1989 se udávala za díla mimořádné literární úrovně (např. Zdivočelá země – Stránský).
Díla před emigrací:
Díla po emigraci:
Jaroslav Havlíček (1896 – 1943)
*Jilemnice, +Praha
Vystudoval reálku v Jičíně, absolvoval kurs obchodní akademie a začal studovat na ČVUT v Praze.
Roku 1915 byl jako dobrovolník odveden do první světové války, zúčastnil se bojů v Rusku a v Itálii.
Obnovil vysokoškolská studia, v rámci praxe pracoval jako úředník v Živnostenské bance, kde již zůstal, zatímco studií zanechal.
Zemřel z fyzického vyčerpání v důsledku zánětu mozkových blan.
Václav Řezáč (1901 – 1956)
*+Praha
Vlastním jménem Václav Voňavka.
Václav Řezáč se narodil v chudinské čtvrti Na Františku.
Jeho otec byl kočí a zemřel, když byly Václavovi 2 roky.
Matka se živila jako pradlena, domovnice.
Podruhé se provdala, ale Václav s otčímem nevycházel dobře.
Když otčím narukoval za 1. světové války na frontu, rodina upadla do tíživých finančních problémů.
Absolvoval gymnázium a odborný kurs obchodní akademie.
Po studiích pracoval jako úředník Statistického úřadu.
Po 2. světové válce byl pověřen, aby připravil odsun sudetských Němců.
Působil v Československém státním filmu. Společně s Janem Drdou udávali směr nové levicové linii české literární tvorby (přezdívka Drzáč).
Jarmila Glazarová (1901 – 1977)
*Malá Skála +Praha
Velmi brzy jí zemřeli rodiče.
Provdala se za MUDr. Podivínského, o 29 let staršího.
Po jeho smrti působila jako kulturní atašé na československém velvyslanectví v Moskvě.
Byla zvolena za Komunistickou stranu Československa do Národního shromáždění ČSR.
Při stalinistických soudních procesech se podílela na kampaních s nimi spojených (mj. podporovala trest smrti pro Miladu Horákovou).
V roce 1968 na schůzi vedení Svazu československých spisovatelů přednesla projev, v němž vyjádřila lítost nad svou angažovaností v době procesů.
Na počátku 70. let podepsala petici ve prospěch politických vězňů.
Podpis však zase odvolala kvůli tomu, že petici podepsaly i známé osobnosti opozice.
V roce 1959 byla jmenována národní umělkyní.
Jarmila Glazarová popisuje ženy v těžkých životních situacích, které najdou útěchu u starších.
Vladislav Vančura (1891 – 1942)
*Háj u Opavy, +Praha
Jeho otec dlouho hledal práci, často se stěhovali.
Dětství prožil na venkově. Byl velmi hrdý a nepoddajný, jeho studijní výsledky nebyly příliš dobré.
Na vysoké škole studoval nejdříve práva, ale po těžké nemoci matky přestoupil na medicínu.
Pracoval jako lékař na Zbraslavi.
Byl členem a prvním předsedou Devětsilu, přívrženec poetismu.
Od roku 1921 byl členem KSČ, vystoupil v roce 1929.
Působil jako divadelní kritik v deníku Československá samostatnost.
Za okupace vedl spisovatelskou sekci Výboru inteligence – ilegální odbojové organizace.
V květnu roku 1942 byl zatčen a 1. června na Kobyliské střelnici popraven.
V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem.
Ivan Olbracht (1882- 1952)
*Semily +Praha
Vlastním jménem Kamil Zeman, jeho otcem byl spisovatel Antal Stašek (vlastním jménem Antonín Zeman), jeho manželkou byla spisovatelka Helena Malířová.
Studoval na gymnáziu ve Dvoře Králové, nedokončil vysokou školu v Praze ani Berlíně, kde studoval práva a filosofii.
Působil jako redaktor ve Vídni v Dělnických listech, později v Praze v Právu lidu. Roku 1921 vstoupil do KSČ a začal působit jako komunistický novinář, především v Rudém právu.
Za první republiky byl dvakrát vězněn za své revoluční komunistické názory.
V roce 1929 z KSČ vystoupil po podepsání Manifestu sedmi.
Na Podkarpatské Rusi založil školu (Koločava).
Byl zvolen poslancem za KSČ.
Byl jedním z nejvyšších funkcionářů komunistické strany a po únorovém převratu byl v čele publikačního odboru Ministerstva informací, který měl na starost knižní cenzuru a vyřazování závadné literatury z knihoven.
Díla ze Zakarpatské Ukrajiny:
Tvorba pro děti:
Bylo založeno 1925 (oficiálně funguje od r. 1926).
Zakládající osobnosti: Jindřich Honzl, Jiří Frejka, Emil František Burian.
Bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem.
1926 – 1. hra Cirkus Dandin (původně Moliérova hra) – dadaistická zábava, neměla úspěch, 2. hra – Němý kanár – také neúspěšná.
1927 – Jiří Frejka odchází (zakládá Divadlo Dada), Emil František Burian odchází (zakládá D34).
1927 – Do Osvobozeného divadla přichází Jiří Voskovec a Jan Werich – 1. hra Vest pocket revue (Malá kapesní revue) – obrovský úspěch, 208 repríz.
Vliv poetismu – volná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel ve scénickém celku, parodie na tradiční postupy, studentská recese, parodie na tradiční postupy, hudební i taneční čísla, písně → zábavná podívaná nevázané veselí, převládá smích situační a jazyková komika.
Poprvé se objevují tzv. forbíny – zatímco se vzadu za oponou měnily kulisy, V a W stáli před oponou a bavili publikum, improvizované scénky, kontakt s publikem.
Následují hry Smoking revue nebo Ostrov Dynamit.
V 30. letech přechod od dadaistického humoru k politické satiře – kritika hospodářské krize, nastupujícího fašismu, korupce, nedostatků v demokracii…
Spolupráce s Jaroslavem Ježkem (jazzový komponista, spolupracoval s divadlem od roku 1929).
Caesar - O nedostatcích demokracie, proti fašismu, satira na Mussoliniho.
Osel a stín - Zachycuje politické pozadí procesu – spor o stín, satira na Hitlerovy uřvané projevy.
Kat a blázen – Satira na jihoamerické vůdce, hru napadl v tisku mexický vyslanec.
1934 – Osvobozené divadlo se přejmenovalo na Spoutané divadlo – Voskovec a Werich představili své nejlepší hry: Balada z hadrů (inspirace životem Francoise Villona), Těžká Barbora (název děla), Pěst na oko.
Následují filmy: Hej rup, Svět patří nám, Pudr a benzín.
1938 – Divadlu nebyla obnovena koncese a divadlo je oficiálně uzavřeno, poslední připravované představení V a W – Hlava proti mihuli.
Voskovec, Werich a Ježek emigrují do USA, Ježek tam umírá.
1946 – Neúspěšný pokus o obnovení Osvobozeného divadla, Voskovec se vrací do USA, Werich se stává ředitelem divadla ABC a vytváří novou komickou dvojici s Miroslavem Horníčkem.
Písničky osvobozeného divadla: David a Goliáš, Šaty dělaj člověka…