Created by Roman Mraček
Zrak, sluch, čich, chuť, kožní smysly
tyčinky – na periferii sítnice, rovné a tenké, 120 milionů
- noční vidění – pracují při nízkých intenzitách
- neslouží k barevnému vidění, jen k černobílému
– zrakový purpur (rhodopsin)
Čípky – tři druhy fotosenzitivních pigmentů (jedním z nich je iodopsin). Při působení světla v nich dochází k biochemickým změnám a ke vzniku nervových impulzů
- zrakové podněty jsou na sítnici přiváděny optickým aparátem oka, který se skládá z rohovky, zornice a čočky
- je jich asi 6-8 mil.
rohovka - průhledný vnější povrch oka, jímž do něj vstupuje světlo; světelné paprsky se zde ohýbají
- zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění
- existuje více druhů el. Vlnění, liší se vlnovou délkou = vzdálenost mezi vrcholky 2 sousedních vln
- existuje úzké pásmo elek. vlnění, na které oko reaguje – 350 – 750 nanometrů
- nanometr (nm.) je jedna miliardtina metru
- v ČR se vlnová délka udává v tzv. milimikronech
Receptorem je SÍTNICE (retina), což je tenká vrstva buněk vystýlající zadní část oční koule, které transformují světlo do podoby
Sítnice obsahuje světločivné buňky, tj. tyčinky a čípky
- buňky: tyčinky a čípky - liší se tvarem, počtem, citlivostí na světlo a umístněním
Fotoreceptory (tyčinky,čípky) obsahují chemické látky pohlcující světlo
čočka - zaostřuje světlo na sítnici - může měnit tvar – akomodace čočky
zaoblování – blízké předměty
zplošťování – daleké předměty
– na sítnici jsou 3 páry receptorů
- Ewald Hering (1834 – 1918)
- předpoklad existence 3 základních recepčních jednotek - ty tvoří dvojice základních barev:
červená – zelená
žlutá – modrá
černá – bílá
- to jsou jediné barvy spektra neobsahující sebemenší stopu jiné barvy
- v páru se může uplatnit vždy jen jedna z barev – podle světla, které převládá – proto není
zelenočervená apod.
- pokud je rozložení světla ve dvojici rovnoměrné, vzniká šedá
- vysvětluje i barvoslepost a komplementární paobrazy
- protikladné procesy podráždění a útlumu se projevují teprve při převodu vzruchů v nervovém systému
- dříve tyto dvě teorie neslučitelné – teď dohromady vysvětlují principy barevného vidění
- barevné vidění je dvoustupňový proces
na stupni receptorů platí trichromatická teorie
při procesech ve zrakových nervech a dalších orgánech platí teorie protikladných procesů
- jednotlivý receptor nemá svou soukromou cestu k mozku
- tříbarevná informace vzniká nějakým způsobem na sítnici, je zakódována každou sítnicovou nervovou buňkou
do dvoubarevného signálu vypni-zapni, aby pak dále pokračovala do vyšších optických center
- barvy jsou jen odrazy světla a existují pouze v lidské mysli – nejsou vlastností materiálu – vnější svět je
bezbarvý – podněty mají jen schopnost odrážet světlo a propouštět vlny – dopadnou-li vlny na sítnici ,
vyvolávají nervové impulzy – do zrakových center v mozku – tam vznikají barevné vjemy
- John Locke - řadil barvu, chuť a vůni mezi sekundární vlastnosti předmětů, které vznikají až v lidské
psychice na základě působení vnějších podnětů
- podstatou transdukce světla do podoby nervových impulsů jsou fotochemické procesy
- chemické látky pohlcující světlo v tyčinkách a čípcích – tzv. fotoreceptory – tyto látky zahajují děje v procesu
absorpce – výsledkem je vznik nervového vzruchu
- tyčinky obsahují zrakový pigment = RHODOPSIN - působením světla bledne => vznik nervového impulsu
=> vrací se do původní barvy - k aktivaci procesu stačí málo světla, může se opakovat
- čípky vyžadují intenzivnější stimulaci – rovněž na biochemickém principu blednutí pigmentu a obnovy
- 3 chemické fotosenzitivní látky v čípkách - reagují každá na světlo různých vlnových délek – právě oni
omezují naše vidění na malou oblast elektromagnetického vlnění
- nervové vzruchy jsou přiváděny do primární zrakové oblasti mozkové kůry v zadní části týlního laloku
- slepá skvrna – místo kde zrakový nerv opouští oko - neobsahuje receptory – mozek vyplňuje automaticky
toto prázdné místo
- primární oblast není jedinou oblastí mozku, v níž jsou vizuální podněty zpracovány
vizuální podněty jsou zpracovávány také v asociačních oblastech mozku, tam ale senzorické nervy nesměřují
zornice - kruhový otvor v barevné duhovce
- mění velikost dle intenzity světla
- funguje jako clona na fotoaparátu
- nejširší za šera, neužší za jasného světla
na sítnici jsou 3 druhy čípků. Které jsou maximálně senzitivní vůči červenému, zelenému a modrému světlu. Míšením těchto světelných podnětů vznikají všechny barevné odstíny. Správnost této teorie potvrdil moderní biochemický výzkum
- Thomas Young (1773 – 1829)
- objevitel
- všiml si, že míšení modrého, zeleného a červeného světla vede ke vzniku všech známých odstínů
- vizuální systém obsahuje 3 typy receptorů, z nichž každý je vysoce senzitivní vůči určité části viditelného
světelného záření
- slabina: nevysvětluje vznik následných komplementárních paobrazů, ani to, že dichromaté nevnímají
červenou a zelenou – jen žlutou, která má vznikat stimulací receptorů pro červenou a zelenou
- Hermann von Helmholtz - rozvinul Youngovu teorii - potvrzuje ji existence 3 typů fotosenzitivních čípků v sítnici
- vizuální smysl
- podnětem je elektromagnetické vlnění
- asi nejdůležitější smysl
- fotochemické procesy citlivě reagují na změny osvětlení
Adaptace na tmu - zvyšování senzitivity při snížení světla
- opačný děj: čípky -> tyčinky - pomalý přechod
Barvoslepost - na existenci jevu upozornil John Dalton (1798) - nerozlišoval červenou a zelenou
- podle schopnosti rozpoznávat barvy dělíme lidi:
trichromati – lidé s normálním barevným viděním
dichromati – lidé nerozlišující červenou od zelené (převažují) nebo modrou od žluté
monochromati – černobílé vidění, vnímají jako černobílý film
obvykle se jedná o disfunknci některé ze sad čípků
geny zajišťují vznik světločivných pigmentů jsou uloženy na chromozomu X – barvoslepost je mnohem častější u mužů (barvoslepost se vyskytuje u 8 % mužů a 0,03% žen)
- nejčastější ve formě dichromatie nerozlišující červenou od zelené
- barevné vidění díky tomu, že různé fyzikální vlastnosti elektromagnetického vlnění mají své psychické koreláty
- důležitou vlastností je vlnová délka (= vzdálenost mezi dvěma sousedními vrcholy světelných vln - koresponduje se
subjektivním zážitkem určité barvy)
- výška světelné vlny, tj. její amplituda, koresponduje s jasností vnímané barvy
- světlo se rozkládá do spektra duhových barev (Newton) – spektrum tvoří tzv. monochromatické barvy, které
jsou vyvolány světelnými paprsky s jedinou vlnovou délkou
- podněty s krátkými vlnovými délkami = fialové (asi 390 nm), následuje modrá, modrozelená, zelená,
žlutozelená, žlutá, oranžová a červená (asi 760 nm)
- monochromatické barevné odstíny do sebe vzájemně přecházejí
- počet odstínů monochromatických barev: 159 – 200, nejmenší rozdílový práh = 1 milimikron
Jasnost barvy – jistí ho výška vlnové délky (amplituda) – čím vyšší, tím jasnější
Čistota světla - množství paprsků různé vlnové délky, které se podílejí na vzniku barevného vjemu – čím čistější tím méně záření různých vlnových délek obsahuje => sytější barva
Sytost - souvisí s druhem barvy, některé barvy (modrá, červená) se jeví jako syté i při nízké úrovni osvětlení
- pro detailní vidění – musí světlo dopadnout na žlutou skvrnu
- chceme-li předmět ostře vidět, musíme ho sledovat tak, aby dopadal na žlutou skvrnu a neustále přejíždět po
povrchu pozorovaného předmětu – vizuální podněty se přesunují na „svěží“ část sítnice – receptory nejsou
přetíženy => ostré a jasné vidění
Adaptace na světlo = snížení senzitivity zrakových receptorů při změně osvětlení od slabého k velmi
jasnému (ze tmy do světla) - rychlá
- podstatou je přechod z vidění zprostředkovaného tyčinkami k vidění
zprostředkovaného čípky
- adaptační procesy se podílejí na vzniku PAOBRAZŮ - senzorický fenomén
- vzniká díky rozdílné stimulaci různých částí sítnice
- přizpůsobení zrakových receptorů světlým a tmavým podnětům
- důsledek momentální rozdílné senzitivity různých částí sítnice – odeznívá
- pozorovatelný za soumraku: vše se zdá být namodralé
- při ubývající intenzitě světla se jasné čití posunuje od červeno-oranžovo-žluté část
i spektra k zeleno-modro-fialové
- př.: denní světlo + červená barva: červená se jeví světlejší, při soumraku naopak
- důvod: tyčinky, které jsou citlivější než čípky, jsou maximálně senzitivní vůči krátkým
vlnovým délkám
Paobrazy - pozorujeme-li asi 30 sec barevnou plochu a potom ji odstraníme, uvidíme tuto barvu ještě
krátce poté
- změny v sítnici určitý čas přetrvávají = pozitivní následný obraz (barvou a jasem se podobá
předloze)
- pozitivní následný obraz rychle ustupuje negativnímu následnému obrazu – ten má menší
jas a je vůči předloze v komplementární barvě - trvá déle než pozitivní následný obraz
barev = kombinace různých světelných podnětů. Vede ke vzniku nového barevného vjemu
současné působení různých vlnových délek => nový barevný odstín
- např. zelené + červené světlo = žlutá
- bílé světlo vzniká smícháním všech barev spektra nebo při současném působení
podnětu – tzv. komplementárních barev:
„Komplementární barvy, nebo také doplňkové, jsou důležité pro stínování. Když na libovolnou barevnou plochu dopadne světlo, pohltí ty části spektra, z nichž se neskládá její barva a zbytek odrazí (žlutý banán pohltí modrou a odrazí zelenou s červenou). Pohlcená barva je barva komplementární a můžeme ji nalézt ve stínu předmětu. Právě proto je důležité komplementární barvy znát - kvůli stínování. Když totiž budete chtít vystínovat zmíněný banán, nejkontrastnějšího stínu dosáhnete ne černou, ale modrou.“
- některé dvojice komplementárních barev:
modrofialová – žlutá
modrá – žlutooranžová
modrozelená – červená
zelená – červený odstín purpurové
subtraktivní míšení - princip míchání barev na paletě
- mění se fyzikálními podněty ve vnější realitě
aditivní míšení - kombinace světel různé vlnové délky – vzniká nový vjem, který
neodpovídá žádné z čistých vlnových délek
- užívá se u TV obrazu; pointilismus (George Seurat) – miliony
teček, které ze vzdálenosti vnímáme jako celistvý obraz
- kombinace senzorických podnětů v lidském zraku
- vjemy vznikají díky stimulaci receptorů v CHUŤOVÝCH POHÁRCÍCH
- uloženy v okem viditelných papilách na jazyku a v epitelu dutiny ústní a hltanové
- 10 000 (dospělí)
- obsahují svazeček receptorů (životnost 1 týden)
- rychlá obnova při popálení – schopnost regenerace
- s věkem se obnova zhoršuje – horší chuť
- CHUŤOVÝ PODNĚT: chemické látky rozpuštěné v tekutinách
- na povrchu chuťového pohárku je pórovitý otvor s vláskovými zakončeními receptorů
- při kontaktu s podnětem vzniká nervový výboj, který putuje do parietálních mozkových laloků, ve kterých
velmi rychle vzniká chuťový vjem, a do limbického systému
- velmi rychlá reakce – lidé jsou schopni určit chuť za 1/10 s
- receptory rozlišují: 4 základní chuti - ostatní chutě jsou jejich kombinací
sladká - špička jazyka
slaná - boční přední
kyselá - boční zadní
hořká - zadní část
- střední část jazyka – málo receptorů
- na chuti se podílí také - vůně, povrchová struktura, teplota, bolest (feferonky)
- adaptace chuti - únava chuťových receptorů (např. příliš slaného)
- změna chuti díky předchozí výrazné chuti (zubní pasta, feferonky)
- změna chuťových preferencí - s věkem, novorozenci preferují sladké
- čichovým podnětem jsou molekuly chemických látek rozptýlené ve vzduchu
- senzorické orgány čichu = 2 žlutošedé plátky tkáně vysoko v nosní dutině – tzv. čichové membrány - vysoko
v nosní dutině
- receptorem jsou ŘASINKY= specializované nervové buňky
- životnost 4-8 týdnů
- obklopeny sekretem nosní sliznice – v něm se částice látek rozpouštějí
- při kontaktu s pachovými molekulami vzniká nervový impuls
- čichové receptory se u dospělých savců plně regenerují
- John Amoore – ve své knize předpoklad - molekuly chemických látek zapadnou do příslušného typu buněk
v čichové membráně – jako „klíč a zámek“ => vzniká nervový vzruch - intenzita dána počtem stimulovaných
receptorů
- nervové impulsy - putují senzorickými vlákny do čichového bulbu pod čelními laloky, odkud směřují do
senzorické kůry v temporálních lalocích
- čichový bulbus spojen s částmi limbického systému – hl. s hipokampem a amygdalou, které jsou důležité pro
paměť a vybavování zážitků vč. citového doprovodu
- čich se podílí na dotváření chuti jídla
- jeden z nejstarších orgánů – nemáme ho tak vyvinutý oproti některým zvířatům
- lidé cca 10 milionů čichových receptorů (psi 200 mil)
- funkce čichu:
orientace
vyhodnocování významu
vybavování citových zážitků
vnitrodruhová komunikace
chuť
- psychologové se pokusili stanovit primární vůně – obdoba pro barvy
F. Henning - 6 základních čichových kvalit:
Připálený pach Květinová vůně
Hniloba Ovocná vůně
Kořenná vůně Pryskyřičná vůně
- při popisu vůní se lidé drží přirovnání
- čichové vjemy vytváří libé a nelibé pocity, snadno vyvolávají vzpomínky na citově zabarvené zážitky
- v citlivosti jsou u lidí značné rozdíly - nejlepší čich mezi 20. až 40.rokem
- s věkem se zhoršuje a mění se čichové preference
- W. Moncrief - výzkum pižmové vůně – má erotizující účinek po 15.roku (předtím neutrální)
ČICHOVÉ VJEMY JAKO PROSTŘEDEK VNITRODRUHOVÉ KOMUNIKACE
- základem jsou FEROMONY = chemické substance vylučované tělními žlázami, které vyvolávají specifické
reakce v rámci druhu
- feromony slouží k:
rozpoznání partnera a potomků
značení teritoria a cesty k potravě
tlumení či podnícení agrese
svolávání členů druhu
sexuální a varovné signály
- termín feromony byl původně navržen pro popis geneticky naprogramovaného chování hmyzu
- u chování savců - pojem chemické signály
- je obecně prokázané, že:
dítě s matkou se poznají po 45 hodinách po narození čichem
synchronizace menstruačního cyklu u žen společně žijících
jsme schopni rozlišit svůj pach a rozeznat mužský a ženský pach
má vliv na lidské sexuální chování, vztahy - zda nám partner voní se ukáže až při blízkém kontaktu
- voní = muž s rozdílným imunitním systémem než má žena – potomstvo bude více odolné
- ženy jsou na pachy citlivější
- ušní boltec a vnější zvukovod - zachytává a vede zvuk
bubínek, 3 sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek)
- funguje jako zesilovač
– hlemýžď
- obsahuje lymfatické tekutiny - umístěn ve spánkové kosti
- obsahuje Cortiho ústrojí - obsahuje vláskové řasinkové buňky = sluchové receptory
- podobá se svinuté trubici
- vlnění vzduchu se zachycuje boltcem a postupuje zvukovodem až k bubínku, který rozechvívá
- kmitání bubínku se přenáší třemi uvedenými kůstkami na oválné okénko hlemýždě, z něhož přechází chvění
- na okraji bazilární membrány je Cortiho orgán (ústrojí) s vláskovými řasinkovými buňkami - v něm se chvění
přeměňuje (díky pohybu vláskových buněk) na nervové vzruchy vedené pak do mozku do sluchových center v
levém i pravém spánkovém laloku
- do obou těchto ústředí vedou dráhy z obou uší
- nejrozsáhlejší lidský smyslový orgán
- senzorické informace: dotek, tlak, teplota, bolest
- v jednotlivých vrstvách kůže jsou s různou koncentrací rozmístěny nejméně 4 druhy receptorů:
rozvětvená volná nervová zakončení
termoreceptory
zakončení nervů ve vlasových váčcích
- nervové vzruchy směřují do rozsáhlé somatosenzitivní kůry v temenních lalocích - díky této korové oblasti si
uvědomujeme horko, chlad, doteky, bolest a tělesné pohyby
- důležité křížení nervových drah
- k detekci fyzikálních podnětů slouží:
receptory doteků – Meisssnerova tělíska
receptory tlaku – Pacciniho tělíska (nejméně: záda, nejvíce: ruce, obličej, rty)
některá volná nervová zakončení
- slabý tlak = dotyk, silnější = tlak
- rozpoznáváme i vibrace a umíme lokalizovat tlak
- kůže je vysoce senzitivní – citlivostí se zabýval už Ernst Weber - výzkum minimální vzdálenosti mezi 2
podněty, abychom je ještě dokázali odlišit – experiment s kružítkem
- rychlá adaptace
- doteky – nejvíce uklidňující – souvisí s reminiscencemi na rodičovskou péči
prostředek komunikace – např. i Braillovo písmo
velmi osobní – ať už milostné či rvačka
určeny společenskými pravidly – potřes rukou,..
- registrují pohyby, polohu a rovnováhu
- pomáhají nám stát na dvou nohou, chodit, běhat a orientovat se v prostoru
- jen malý podíl vědomí na jejich fungování
- kůže obsahuje velké množství nervových zakončení = termoreceptory:
chlad a teplo: Krausseho tělíska (je jich více než Ruffiniho tělísek)
teplo: Ruffiniho tělíska
- fyziologická nula = předměty s teplotou těla (pokud víc – teplé, míň – studené)
- nízké teploty registrují jen chladové receptory x vysoké teploty oba druhy receptorů
- extrémní teploty: připojí se i receptory bolesti
- auditivní smysl
- 2. nejdůležitější smysl
- zvuky jsou podobně jako barvy subjektivní mentální zkušeností – ve vnějším světě neexistují
- sluchový orgán transformuje fyzikální podněty do podoby nervových impulzů
- sluchovým podnětem je vlnění vzduchu vyvolané chvěním předmětu (pravidelné změny tlaku vzduchu)
- sluchová oblast je v temporálních lalocích
- uši jsou bilaterální orgán
VLASTNOSTÍ SLUCHOVÝ PODNĚTŮ
- zvukové vlnění má dvě vlastnosti – frekvence a amplituda – zaznamenáváme ho na sinusové křivce
Frekvence - dána počtem cyklů rozpínání a stlačování vzduchu za sec (1 cyklus za 1 sec = 1Hz)
- 1 vlna ta 1/10 s – 10Hz
- lidské vnímání: 20 – 20 000 Hz
pod 20 Hz = infrazvuky
nad 20 000 Hz = ultrazvuky
- na frekvenci zvukových vln závisí výška – čím větší frekvence – tím vyšší tón
- člověk je nejvíce senzitivní – 1000 – 4000 Hz
Amplituda - dána změnami tlaku vzduchu
- znázorníme ji jako výšku vlny - udává hlasitost, vyjadřujeme v belech či decibelech
- čím větší tlak zvuku, tím hlasitější - jednotka bel / decibel (=1/10belu)
- zvuky nad 90 decibelů – mohou být zatěžující, stresory // více než 125 decibel – bolest hlavy – až ztráta sluchu
hlasité
- čisté tóny - vzduchové vibrace jediné frekvence (ladička)
hudební nástroje - základní tón + řada dalších tónů, jejichž kmitočet je násobkem nebo podílem základního tónu – určuje témbr (zabarvení)
- hudba = harmonická kombinace zvuků (člověk rozeznává: výšku, hlasitost, zabarvení a zdroj zvuku)
- smyslem bolesti je ochrana organismu před poškozením / zničením
- receptory = volná nervová zakončení (stejná i pro dotek a tlak)
- biochemické látky uvolněné z poškozených tkání je určitým způsobem transformují tak, že se z nich stávají
receptory bolesti – tím je řadíme mezi interoreceptory
interoreceptory: senzorické orgány bolesti – reagují na změny uvnitř lidského těla
- ve vnitřních orgánech jen malý počet receptorů – proto viscerální bolest je obtížné lokalizovat, výjimku
tvoří bolesti životně důležitých orgánů (srdce, ledviny)
Pocit bolesti – spíše vnímání než čití – na formování bolestivých podnětů se totiž podílí i mozková kůra
(u každého jiné vnímání bolesti)
- důkazem:
fantómova bolest - po amputacích - neinformace z amputované končetiny
vyhodnoceny jako porucha => bolest
masochismus - bolest => sexuální vzrušení
- vnímání bolesti je individuální - práh bolesti - ovlivněno i kulturou a vírou
- adaptace na bolest je slabá
Vysvětlení rozdílné citlivosti k bolesti:
Melzackova vrátková teorie - předpoklad existence „neurologických vrátek“ v míše – řídí
přenášení informací o bolesti
- otevřená vrátka = více bolesti
- otvírání vrátek závisí na soupeření mezi 2 typy senzorických
nervových vláken
aktivace velkých nervových vláken => zavřeno
aktivace malých nervových vláken => otevřeno
- vrátka mohou být ovlivňována nervovými impulsy, které sestupují
z mozku, takže vnímaní bolesti závisí na stavu mysli
Endogenní opiáty - endorfiny, enkefaliny – uvolňované nervovým systémem - regulace intenzity
- při namáhavé a vzrušující tělesné aktivitě
- placeboefekt, akupunktura – uvolnění endorfinů
hypnóza, relaxace, koncentrační techniky – zavírají neurologická vrátka
- objasňují transformaci fyzikálních vlastností sluchových podnětů do subjektivních zvukových vjemů
- většinou shoda v tom, že amplituda zvukového vlnění je vyjádřena počtem nervových výbojů v receptorových
buňkách - vibrace vzduchu s větší amplitudou vyvolávají silnější chvění bazilární membrány, takže ohýbají větší
počet receptorových řasinkových buněk - ty pak generují větší množství nervových vzruchů
- kódování kmitočtu zvukových vln vysvětlují dvě teorie:
poloha a rovnováha à vestibulární aparát - ve vnitřním uchu- 2 druhy vestibulárního čití:
- pohybový
- registrace směru, velikosti a rychlosti tělesných pohybů, polohu těla v prostoru a
napětí svalstva
- není zcela samostatný, čerpá informace i z jiných smyslových orgánů
- receptory: ve svalech, šlachách, vazivu a kůži
- reagují hlavně na změny tlaku
- informace putují do míchy, popř. i do mozku, kde jsou odeslány do mozečku
(regulace motorické koordinace) a do somatosenzorických oblastí mozkové kůry
– frekvenční teorie
- informace o výšce tónu jsou zprostředkovány častostí reakce vláskových buněk - Lord Rutherford
(19. stol.)
- např. 400Hz vyvolá vibrace o stejném kmitočtu – řasinkové buňky tedy odešlou 400 nervových impulsů – počet nervových výbojů informuje mozek o frekvenci sluchových podnětů
- problém: 1 nervová buňka schopna maximálně 1000 reakcí za sec
– teorii zachránil E. Weber - neurony jsou schopny na zvuky koordinovaně reagovat
- vibrace nad 1000Hz kódovány s pomocí několika nervových vláken, z nichž každé vede nervové
vzruchy s malým časovým odstupem, přibližně o ½ milisec později = princip salvy
- platí do 4000 Hz
- výsledná frekvence je dána celkovým počtem nervových vzruchů odeslaných v krátkém časovém
rozmezí
- časová teorie objasňuje kódování do 4000 Hz - nad touto hranice lépe odpovídá teorie místa
(teorie místa)
- průměrná místa bacilární membrány jsou „naladěna“ na zvuky rozdílné frekvence, které rozechvívají => aktivace nervových vláken – to určuje vnímanou výšku tónu - Herman von Helmholtz – objevitel
- vysokofrekvenční tóny nejvíce stimulují oblasti v těsné blízkosti oválného okénka
- nízký kmitočet – stimulace na širším konci bacilární membrány (nejvzdálenější od oválného okénka)
- mozek dekóduje frekvenci zvuku na základě oblasti bacilární membrány, která vygenerovala
neuronální odezvu
- Georg von Békesy – ověřil, ale pochybnosti během experimentů
- tato teorie nevysvětluje všechny sluchové fenomény - tóny středního kmitočtu někdy stimulují rozsáhlé
oblasti bazilární membrány, takže místo jejich nejsilnějšího působení nelze stanovit – není jasné, jak
bychom mohli rozlišit tóny střední a nízké frekvence nebo rozeznat tóny, jejichž frekvence se nepatrně liší
- tvoří ho 3 polokruhové kanálky ve vnitřním uchu vyplněné lymfatickou tekutinou
- vláskové buňky se ohýbají - vznik nervových impulsů
- pohybujeme-li se rovnoměrně – endolymfa se zastaví, takže pohyb přestaneme vnímat
– tvoří ho 2 vestibulární váčky ležící mezi 3 kanálky a hlemýžděm
- vyplněné tekutinou s krystalky uhličitanu vápenatého – pokud se hýbeme
vertikálně nebo horizontálně – krystalky ohýbají vlasové receptory – vznik –
nervového vzruchu
- udržuje rovnováhu, koordinace pohybů očí a hlavy
- impulzy z vestibulárních smyslů směrují do:
mozečku – řídí koordinované pohyby
senzorické kůry v parietálních lalocích
oblasti regulace vnitřních tělesných orgánů
- úzce spolupracuje se zrakem – jak má regulovat postavení očí + informace
k registraci pohybu a rovnováhy - údaje z kinestetického, vestibulárního a zrakového
setu mozek dále zpracovává a vyhodnocuje
- nevolnost - důsledek snahy mozku integrovat neslučitelné informace ze všech tří
systémů
- vizuální informace někdy nad vestibulárním zvítězí – koukáme se na film, kde je
automobilová honička z pohledu kamery v automobilu – dojem, že se pohybujeme
