A5)Udržbán se zvedl a mířil na předešlé místo hledat pošťačku. Nenašel ji, jen místo, které bylo přesně takové, jaké bývalo vždycky. Co se stalo? To už nikdo neví Udržbán totiž ztratil paměť a správný konec se nikdo nikdy nedozvěděl.
B5)„A já se na to můžu třeba vykašlat. Však mám svobodnou vůli! Nic víc vlastně ani nepotřebuju. Proč jsem s ní vůbec začínal na prvním místě?“„Ach jo,“ povzdychl si. „Zase jsem jen skočil na nějakou blbou past. No co už život jde dál. “A tak se Udržbán vrátil domů. Po zbytek života strávil ve svém baráčku a žil krásný, klidný život.
A5)Vydal se na útěk. Ani nevěděl proč, přišlo mu to prostě správné. Nevěděl ani kam utíká. Do konce života bloudil lesem a nedozvěděl se, proč ho tehdy pošťačka zavedla na divné místo. Ale to už vlastně bylo jedno.
B5)„No, ale říkal jsi, proč by vlastně utíkal. „Promiň, ale já asi nebudu dělat nic. Už od začátku mi to přijde nějak divné, asi půjdu domů. Měj se hezky a hlavně už ke mně nikdy nechoď! Je ti to jasné? Už prostě nikdy. Chci, aby sis našla jiného obětního beránka. TAK ZATÍM,“ volal Udržbán, když odcházel.Když se Udržbán vrátil domů, čekalo ho už jen studené místo na jeho gauči. Byl to zajímavý den, to jo! Ale tohle není úplně historka, kterou by vyprávěl svým vnoučatům. Možná si ji trochu poupraví…
B5)Udržbán si do ruky vezme šišku.„Tak, a teď cooooooo—?!“Najednou se Udržbán teleportoval k rybníčku, kde Amálka bydlí.„Co to… kde to sakra jsem?“ nechápal. Amálka přišla a povídá mu, že jí musí pohlídat rybníček že sama na to teď nemá čas a bude moc ráda, když jí pomůže. A Udržbán, jako správný gentleman, samozřejmě kývl. A tak se celý život staral Amálce o rybníček. Byl spokojený televizi už stejně nepotřeboval. Stačila mu jen malá změna.
B5)„Promiň, vílo Amálko, ale tohle není nic pro mě, víš…“„Celý život čekám na něco zajímavého, ale tohle není nic pro mě. “Sundal si věnec z hlavy a podal ho Amálce.„Nebuď smutná, najde se někdo jiný… však ještě uvidíš.“A tak šel čas dál a Udržbán Hodtalíř si dál válel šunky u televize.Ale alespoň měl pocit, že tohle opravdu chce dělat, co ho naplňuje.
A4)„Hele, hezká ozdoba na hlavě! Moc ti sluší.“Pošťačka poděkovala, ale to bylo vlastně vše, co potřebovala slyšet. Poslala ho dál po cestičce. Udržbán šel sám. Po chvíli narazil na kus dřeva… nebo spíš zakopl a spadl na čumák. „Himl herdek! To snad není možné!“Co udělá Udržbán?A5) přijde si pro pošťačkuB5) vykašle se na všechno
B4)„Dobrá, dobrá, chci vědět, co to je, hned teď!“Amálka povídá, že má důvěřovat svým instinktům a udělat, co chce. Napadlo ho… co když prostě uteče?A5) opravdu utečeB5) neuteče, jen si to tak říkal
B4)„Ty jsi Amálka, já to věděl!“ vykřikne Udržbán. Amálka poví: „Zavři pusu! To nesmí nikdo vědět.“„Ale tohle není podstatný,“ dodá. „Musíš udělat to, co tě teď napadne. “Ale víte, co bylo blbý? Udržbán totiž ani nevěděl, co má dělat… však je to jen les a kus chleba.Co Udržbán udělá?A5) vezme si chleba do rukyB5) vezme si šišku do ruky
A5)Udržbán si vzal kus chleba do ruky.„Hmm, zajímavý… a co teď?“Amálka řekla, ať s ním udělá, co chce. A tak ho Udržbán zahodil nejmenoval by se přece Hodtalíř, aby s něčím jen tak nehodil! „Tak hotovo, už jsem něco udělal!“ řekl spokojeně. „To je hezký,“ povídá Amálka. „Krása! Kdo by chtěl nějaký trapný kus chleba… jen mi řekni, co jsem jinýho měl udělat?“A tak Udržbán odešel. S Amálkou se ani nerozloučil. Pak se ztratil v lese a nikdo ho už nikdy neviděl.
A4)„Dobře, měj se krásně, ale tohle je fakt blbost.“Udržbán odešel. S pošťačkou se už nikdy neviděl. Celý život žil bez výčitek. jednou se na místo vrátil. Čekal, že tam nic nenajde ale kus chleba tam stále byl...Rozhodl se, že tentokrát opravdu zjistí, co by to mohlo být. Dotkl se ale nic se nestalo. Najednou se před jeho obličejem objevila Amálka.„Ty píšťalo, co tady děláš, sakra? “Amálka mu posadila svůj věnec na hlavu a řekla:„Teď jsi na řadě ty. Udělej, co je třeba, abys dostal dalšího člověka k chlebu. Byl jsi chytrý, nenechal ses napálit. Jen nám ukaž, jestli jsou na světě ještě chytří lidé.“Jak příběh skončí?A5) Udržbán bude pokračovat v tom, co dělala AmálkaB5) sundá si věnec z hlavy
A5)„Dobrá, Amálko, pomůžu ti.“Celý život – až do svých 145 let – se Udržbán poctivě staral o chleba a zkoušel, kdo je chytrý a kdo blbý. Zemřel šťastný a vlastně i pyšný, že se jednou rozhodl zůstat.
B3)„Hele, a kam mě tohle vlastně vedeš?“Pošťačka: „Hele, já s tebou mluvím, sakra!“Dorazili na místo. Udržbán se rozhlédl kolem a vidí jesaaaaan kousek chleba a les. „Pošťačko, co to má být?“„Jen taková zkouška, zda jsi zdatný.“„A co mám já dělat?“Pošťačka říká, že má udělat, co ho právě napadne. Co vykřikne Udržbán?A4) „Máš hezký věneček“B4) „Ty jsi Amálka!“
A3)Udržbán jí řekne:„Hej, ty! Odkud já tě znám? Ty jsi sakra víla Amálka, že jo?“Amálka přikývla, ale řekla:„Je to tajemství, nikomu to neříkej.“Dojdou na místo a Udržbán se začne smát.„To jako vážně? Šel jsem takovou dálku pro kus chleba s máslem? Jako vážně? Nejsi normální!“Amálka se usměje:„Dobře, jak chceš. Ale je za tím něco víc… máš dvě možnosti.“A4) odejít a už se nikdy nevrátitB4) říct jí, že chce vědět, co je to za věc
Bylo nebylo za 4 horami a mínus 3 mekáči žil byl jeden potrhlý Udržbán Hodtalíř. Žil v malém domečku ve vesnici Brno. Nebyl šťastný že tu žije. Tak se rozhodne.
A2)Jelikož nový odznáček „Zdeny pod kořenem“ zněl zcela krásně, pomohl pošťačce. Jenomže to ještě netušil...Když za ní šel, zdálo se mu, jako by ji už odněkud viděl. „Sakra… vždyť já ji znám! “To je přece víla Amálka! Udržbánek se lekl. „Proč se najednou rozhodla být pošťačkou? Už ji nebaví sedět u rybníka? Proč skrývá svou identitu?“Jak se zachová Udržbán?A3) promluví s AmálkouB3) bude dělat, že neví, kdo je
a) zůstane doma, b) půjde hledat nový domov
A1)Rozhodl se, že zůstane doma. Lehl si na gauč a začal koukat na televizi.Celé dny jenom seděl a koukal. Pomalu přestával používat nohy...Jednou k jeho domu přišla pošťačka a říká:„Mám pro vás naléhavou zprávu! Jestli mi pomůžete, dostanete nový odznáček – Zděný pod kořenem.“Jak se rozhodne Udržbán?A2) pomůže jíB2) řekne jí: „Měj se krásně… někde hodně daleko.“
A5)I po tom všem se Udržbán rozhodl, že se vrátí. Chtěl zjistit, co se stalo.Došel na místo, ale nic tam nebylo ani Gandalf, ani chleba. Jen malý věneček, co měl Gandalf, a papírek s nápisem:„Věděl jsem, že se vrátíš, ale byl jsi moc hloupý a unáhlený. Neměl jsi věřit jen tak někomu a nějakému chlebu. Musím zachránit jednoho hobita, co našel prsten, a bohužel nemám čas na takové aktivity. Odevzdej ten věneček někomu chytřejšímu než jsi ty. S pozdravem,Gandalf. “Udržbán jen zakroutil hlavou. „No to mě teda podrž!“
A4)„Hmmm, kus chleba! “ řekl Udržbán a hned se do něj zakousl. Jenže to, co se stalo potom, vůbec nečekal. Najednou se začal točit, padl na zem a… BUM! Oči se mu otevřely po nějaké době a ležel zase doma, v malém ušmudlaném domečku. „Co to sakra má být?! “ vykřikl. Co udělá dál?A5) vrátí se na místoB5) začne žít normální život
A3)„No ty kráso! Gandalfe! Co tu chceš, simtě? Změnil jsi vizáž, že máš na sobě věneček?“Gandalf se pousmál a řekl:„Přišel jsem ti něco ukázat, je to velmi důležité.“Samozřejmě že Udržbán přikývl — kdo by taky odolal Gandalfovi.Když šel za ním, zeptal se:„Hej ty, Gandalfe, kam to vlastně jdeme?“Gandalf se tajemně usmál:„To uvidíš, nic neprozrazuji.“Šli dál, až po nějaké době došli na místo. Udržbán povísdá:„Hele, já mám hrozný hlad. “A přesně před ním se objevil kousek chleba se salámem.Co udělá?A4) sní hoB4) nechá ho být
B2)„Di do svých zadních částí, prosím. Mě tohle nezajímá,“ řekl Udržbán pošťačce.Amálka se naštvala, ale odsekla:„Dělej si, co chceš, mě to taky nezajímá.“Čas šel dál. Udržbán žil nudný život, když jednoho dne k němu znovu někdo přišel.Kdo to bude?A3) GandalfB3) Brumbál
B5)Udržbán po tomhle nešvaru už netoužil se na místo vracet.Byl vlastně rád sice potkal fajn Gandalfa, ale to mu stačilo. Setkání s čarodějem mu dalo nápad: napsat knihu o svém zážitku! Kniha se začala prodávat úplně všude, stal se slavným a konečně se mohl odstěhovat z Brna. Nakonec skončil v USA. A televizi si samozřejmě pořídil novou.
B4)„No dobrá, dobrá, co se dá dělat,“ řekl Udržbán. „Stejně jsem z té šunky už dávno chtěl vypadnout.“Brumbál se pousmál:„Moudré rozhodnutí. Pojďte, odvedu vás na ministerstvo.“Udržbán si zabalil kufr a šel.U jednoho pultu stála milá paní.Co udělá Udržbán?A5) půjde za níB5) radši ne (obe dve moznosti v jednom)
B4)„Wow, kousek chleba… ale asi ho nechám být. Koneckonců, večer jdu na večeři,“ řekl Udržbán.Gandalf se pousmál:„Výborně, udělej, co chceš, je mi to jedno. Ale hele, Udržbáne líbil se ti můj věneček? “„Jo, líbil.“Gandalf mu ho podal:„Tak a je tvůj.“ Poté se Udržbán zeptal:„Hele, Gandalfe, proč máš vlastně ten věneček?“Co udělá Gandalf?A5) nepoví dssstoB5) poví mu to
B3)„Co to do Alohomora má být?! Albusi Brumbále – držiteli Merlinova řádu, řediteli Bradavic a mnohem víc!“Udržbán si klekl na kolena před Brumbála a začal povídat, jak ho hrozně obdivuje, když vtom ho Brumbál přerušil:„Dobré odpoledne i vám, pane Hodtalíři,“ usmál se.„Chtěl bych vám oznámit, že z důvodu několika opatření vám budu muset váš, ehm… malý a skromný domov zabavit.“Co udělá Udržbán?A4) bude se bránitB4) přijme to
A5)Rozhodl se, že ji osloví.„Ehm… dobré odpoledne, milá slečno.“„Dobré odpoledne, pane,“ odpověděla s úsměvem.„Jen mě tak napadá… kdy vám končí směna?“„Ve čtyři odpoledne,“ řekla. O 10 let později…Udržbán sedí na gauči, popíjí kávu a jeho manželka (ta paní od pultu) vaří oběd.Jejich dvě malé děti pobíhají po domě, div aby nezakoply. A všechno nakonec dopadlo dobře, že? Správný konec tak, jak má být. B5)„Proč bych ji vlastně oslovoval?“ pomyslel si Udržbán. „Najde se lepší.“ Jenže ta paní na něj zavolala:„Pane Hodtalíři! Zapomněl jste doklady! “V tu chvíli mu došlo, že tohle je ta pravá. O 10 let později…Udržbán sedí na gauči, popíjí kávu a jeho manželka (ano, tapaní od pultu) vaří oběd. Jejich dvě děti běhají po domě jako šílené. A všechno dopadlo krásně. Tak, jak má být.
A5)„To ti nechci sdělovat,“ odpověděl Gandalf. „Nech si ten klobouček na památku.“ A tak si ho Udržbán nechal — vlastně ani nevěděl proč. Ale věděl jedno: ten chleba nevypadal dobře. Vždyť on máslo ani moc rád nemá!
A4)„To jako proč? Já tady bydlím už čtyři a čtyřicet let! Nemůžete mi ho jen tak vzít!“„Obávám se, že to jinak nepůjde, pane,“ řekl Brumbál klidně.„Ministerstvo řeklo své slovo. A právě to mě také zajímalo, proto jsem vás chtěl osobně informovat.“„Pardon, ale já to stále nechápu,“ kroutil hlavou Udržbán.„Tohle je na dlouhé povídání,“ povzdychl si Brumbál.„Řeknu to ve zkratce. Jednoho dne, přesně ve 13:00, vám na dveře zaklepala jedna pošťačka. Chtěla na vás udělat test chytrosti. Aby se už na tomhle místě znovu neobjevovala, potřebujeme to tu zajistit. No… je za tím víc, ale to asi stačí.“Co udělá Brumbál dál?A5) vystěhuje hned Udržbána B5) neexistuje
B5)„No dobře,“ řekl Gandalf, „ale nic neprozrazuj nikomu dalšímu.“Pak začal vyprávět:„Tohle všechno je test, jestli jsi blbý nebo chytrý. Věneček mám proto, že kdo ho nosí, musí tuto funkci plnit. “„Aha, tak to je fakt zajímavý!“ vykřikl Udržbán. „Dobrá, rád tuto funkci naplním. Bude mi ctí!“A tak po zbytek svého života Udržbán dělal tuhle zvláštní práci zkoušel lidi, jestli jsou chytří nebo ne. A bavilo ho to! Když zestárl, předal věneček zase někomu dalšímu.
A5)Brumbál mávl hůlkou – a všechny věci se samy sbalily do malého kufru.„Nebudu se s vámi hádat, pane, na to nemám trpělivost.“„To jako vážně?! Že nemáte trpělivost?“ rozkřikl se Udržbán a vrhl se na Brumbála. Brumbál však jen luskl prsty. Udržbán odletěl na druhou stranu místnosti. „Jsem si jistý, že na vás budu muset povolat ministerstvo,“ pronesl Brumbál. A tak si ministerstvo Udržbána odvedlo…Nikdo ho už nikdy a nikde neviděl.
