Created by Roman Mraček
pokusy s koťaty (podobné vnímání jako lidé)
po dobu 5 měsíců po narození na 5 hodin dávána do válce natřeného svislými pruhy
po skončení pokusu špatně sledovala pohybující se předměty a odhadovala vzdálenost objektů
význam senzomotorických zkušeností pro rozvoj percepce
přísun zrakových podnětů by byl sám o sobě nedostatečný
dítě musí mít možnost propojovat vizuální data s taktilními zážitky a s poznatky o prostorovém uspořádání světa
pacienti s šedým zákalem a jinými poruchami zraku
mohou přispět k řešení otázky, zda je vnímání vrozené nebo závislé na zkušenosti
případ pana S. B. – od 6 měsíců slepý, zrak nabyl po transplantaci rohovky v 52 letech
jeho případ popsal britský psycholog Richard L. Gregory v roce 1978 v knize „Eye and Brain“
pan S. B. začal brzy rozpoznávat objekty, které znal díky doteku
měl velké potíže při odhadování vzdáleností (např. si myslel, že kdyby se zavěsil na parapet okna, dosáhl by nohama na zem, ale při tom byla země asi o 15 metrů níž)
nepůsobily na něj běžné zrakové iluze – zřejmě si neosvojil vodítka pro vnímání třetího rozměru
Vrozené × naučené vnímání
Konstruktivistická percepce x Přímá percepce
Na vnímání se podílí zkušenost. Objekty rozeznáváme jen díky tomu, že jsme se s nimi setkali dříve. x Vnímání je vrozené.
Kdo má tedy pravdu? Tak trochu obě strany.
Tzv. percepční programy jsou vrozené. Předpokladem jejich rozvoje je pravidelný přísun podnětů v raných obdobích života, např. novorozenec se při silném zvuku leknou a otočí hlavu ve směru zvuku
Důkazy pro naučené vnímání:
Od narozenínevidomí, kterým se vrátil zrak
§Britský psycholog Richard L. Gregory popsalv knize „Eye and brain“ (1978) případ pana S. B.:
nevědomé usuzování
na dotváření senzorických informací v lidské mysli se podílí nevědomé usuzování (už nepotřebujeme vědomou úvahu - např. rozeznávání vzdálenosti provádíme tak často, že už to probíhá bezděčně)
teorie vjemové dedukce (inference)
při vnímání překračujeme dostupné senzorické informace: vnímaný objekt je hypotéza smyslovými daty navržená i testovaná
Sdružujeme prvky, které se nacházejí ve společném prostoru.
Snažíme se v prvcích vidět smysluplný celek.
při vnímání se projevuje tendence k dobrému tvaru/pregnantnosti; neukončené objekty vnímáme jako celky (tento princip se používá u projektivních testů)
„Být znamená býti vnímán“
předchůdcem teorie konstruktivní percepce
autor „Eseje k nové teorii vidění“
vzdálenost předmětu stanovujeme na základě řady pomocných vodítek (ostrost obrazu na sítnici, překrývání objektů, lineární perspektiva) - viděl to v renesančních obrazech
při vnímání nevědomě využíváme dřívější zkušenosti
Sdružujeme prvky, které jsou blízko u sebe.
jako tvar vnímáme ty prvky, které se nachází blízko sebe (např. souhvězdí - Velký vůz,..)
zkoumaná osoba zahlédne na obrazovce nejdříve předběžné slovo a pak cílové slovo, na které má zaměřit pozornost – musí co nejrychleji říct, zda je slovo smysluplné – pokud souvisí s prvním slovem, je rozhodování mnohem rychlejší
Anthony Marcel první slovo prezentoval tak rychle, že nebylo možné ho postřehnout – i tak ovlivňovalo reakční čas
teorie inteligentního vnímání – na tvorbě vjemů se podílí také inteligence, myšlení a učení (např. průchod bytem ve tmě)
dílo "Logika vnímání"
italský psycholog Gaetano Kanizsa
subjektivní kontury trojúhelníka přesahují dostupné senzorické informace
částečně lze vysvětlit zákonem kontinuity/speciální případ zákona kontinuity
ten trojúhelník ve skutečnosti neexistuje – náš mozek doplní kontury
uplatňuje se tu princip pregnance
vystupuje oproti pozadí
Edgar Rubin (1886 – 1951)
jako první popsal figuru a pozadí
centrace se projevuje u všech lidských smyslů (např. housle a zbytek orchestru u sluchu)
reverzibilní figury
jsou záměrně uspořádány tak, aby se pozadí mohlo stát figurou a naopak
reverzibilní oscilace – spontánní střídání alternativní figury a pozadí, konflikt mezi figurou a pozadím; neustále „přepínání“ mezi nimi
kamufláž – figura splývá s pozadím (lesní zvěř, armáda, chameleon, apod.) – kvůli nenápadnosti
Max Wertheimer (1880 – 1943)
v roce 1912 popsal některé tvarové zákony, které se prosazují při vyčleňování figury a pozadí
Sdružujeme prvky, které se objevují nebo mění současně.
vnímání je konstruktivní mentální děj ovlivněný dřívějšími zkušenostmi, na němž se podílí také imaginace a myšlení
(ekologická teorie vnímání)
James J. Gibson – autor teorie
většina informací, které potřebujeme pro vnímání, je součástí podnětů a je pro naše smysly dostupná
„čití je vnímání“ - další zpracování podnětů v mysli není nutné
např. údaje o vzdálenosti přímo poskytuje gradient (spád) struktury povrchu
blízké objekty vidíme jako jednotlivé, vzdálené pak chápeme jako celek (např. tráva)
Sdružujeme prvky, které jsou si podobné.
– tendence přiřazovat k sobě podobné objekty a vnímat je jako celky
Robert Zajonc
Podprahové i nadprahové vnímání ovlivňuje sympatie k určitým objektům
Zajonc vysílal probandům po dobu jedné milisekundy obrazce
účastníci pokusu nedokázali říct, které obrazce viděli, ale když se jich ptali, které se jim líbí, volili přednostně ty promítané – efekt pouhého vystavení
v dalším výzkumu se podprahově zobrazovala tvář člověka, ten člověk pak byl při znovu-zobrazení sympatičtější, než neznámé tváře
„Věci, které už jsme viděli, se nám zdají sympatičtější.“
Členěné percepčního pole na figuru (předmět vnímání) a pozadí
Rozlišování jednoho předmětu od druhého
intenzivně se tím zabývala gestalt psychologie ("celek vtiskuje svůj ráz částem")
Wolfgang Kohler - princip izomorfie = každé psychické zkušenosti nějak odpovídá strukturálně podobný mozkový děj
Sdružujeme prvky pohybující se stejným směrem.
pohybují-li se předměty stejným směrem, vnímáme je jako celek (např. dav, průvod)
U křížících se křivek se nám spíše zdá, že hladce pokračují, než že by byly lomené a pouze se dotýkaly.
Vliv předběžných podnětů na vnímání
v laboratorních podmínkách se ukázalo, že předběžné stimuly ovlivňují následné vjemy
§Opředen mnoha mýty.
§Experiment Johna Bargha:
jako celek vnímáme to, co je ohraničeno uzavřenými konturami
David H. Hubel, Torsten N. Wiessel 1981 – v 70. letech uveřejnili výsledky důležitého výzkumu, za který dostali Nobelovu cenu
pokusy s kočkami, kterým v anestézii umístili vždy jednu elektrodu do oblasti primární zrakové kůry (area striga) v týlním laloku – cílem bylo sledovat, jaký podnět vyvolá vzruch v neuronu, který je registrován tou elektrodou
receptivní pole je oblast zrakového pole, v níž se nachází podnět evokující nervový vzruch
Primární zraková kůra obsahuje sloupce buněk, které reagují na linie orientované stejným směrem.
Jednoduché (simple) buňky reagují jen na linie v určité části zorného pole.
Komplexní (complex) buňky reagují na linie umístěné v kterékoli části zorného pole.
Hyperkomplexní (hypercomplex) buňky reagují na specifické podněty, např. na pohyb úsečky určité délky, či na určité úhly.
Ukazuje se, že někteří živočichové mají tento systém vysoce specializovaný (např. detektory hmyzu v mozku žab).
Důsledek: Teorie přenosu obrazu bod za bodem neplatí. „Mozek vidí lépe než oko.“
v 6. Týdnu života se děti začnou smát na ostatní – dítě reaguje na základní prvky lidského obličeje (pusa, oči, obočí) – instiktivní vzorec chování (bez odměn, citu může odeznít, láska upevňuje) – kdybychom tyto prvky nakreslili na balón, tak se bude smát
teorie přenosu obrazu bod za bodem neplatí! – „mozek vidí lépe než oko“
v mozku dochází ke konstrukci výsledného vjemu (senzorické + vyšší poznávací procesy)
lidé vnímají přednostně předměty, které by mohly uspokojit jejich potřeby
Bruner, Goodman - sociální hodnota předmětu ovlivňuje vnímání jeho velikosti (děti z chudých a bohatých rodin posuzovaly velikost mincí)
silné vnitřní pohnutky výrazně ovlivňují vnímání (když má někdo hlad, vidí jídlo i tam, kde není, když je muž vzrušený, vidí ženu atraktivněji)
psychologie reklamy - sličné ženy u aut, mládí, krása, bohatství v časopisech -) přitahují pozornost
lidé do nejasných percepčních podnětů promítají některé aspekty svého vnitřního psychického dění (projekce)
projekce v širším pojetí = externalizace = proces shora-dolů
toto promítání vnitřních psychických obsahů hraje velkou roli při vzniku halucinací -> lidská psychika dovede vytvořit vjemy, aniž by docházelo ke stimulaci smyslových orgánů, je narušeno testování reality
§Witkin: závislost × nezávislost na poli
Verbální projektivní metody, Rorschachův test
Percepční obrana = nižší přesnost vnímání při úzkosti, když očekáváme nepříjemné podněty, můžeme je vnímat pomalu nebo vůbec. Lidé mnohdy na vědomé úrovni anticipují, který předmět v nich vyvolá úzkost (zakryjeme si oči při hororu)
Mechanismus popření - – aniž si to člověk uvědomuje, některé věci nevnímá (Kubler- Rossová – stadia vyrovnávání se s těžkou situací)
každý si vytváří svou „percepční realitu“ na základě své osobnosti
do každé situace vstupujeme s tím, co v ní budeme vnímat – tyto prekoncepce můžou být příčinou toho, že senzorické podněty někdy pozměníme (např. vynecháme nadbytečné slovo -)
PARIS
IN THE
THE SPRING
§Klein: vyostřovači × vyhlazovači
individuální způsob zpracování informací
Vnímání je ovlivněno mj. i psychickými faktory, jako jsou:
Pokusy J. Brunera a C. Goodmana (1947)
Pokusy D. McClellanda aj. Atkinsona (1948) – nechali lidi hladovět – lidé potom ve všem viděli jídlo
Christian von Ehrenfels (1859 – 1932)
předchůdce německé tvarové psychologie
transpozice – schopnost rozpoznat určitý smysluplný percepční celek, i když je znázorněn různými způsoby
geometrické tvary (větší nebo menší čtverec, kruh – napsaný tužkou, křídou, v písku), písmena (ozdobná v knížce – poznám ho), melodie (poznáme polku, i když jsou na ní různé písně)
Uplatňuje se především v tom, že objekt rozeznáme, i když jej vidíme z různých úhlů.
Teorie analýzy vizuálních rysů
navrhl Oliver Selfridge v 50. letech
počítač má za úkol rozpoznat „T“
začal by pátrat p přítomnosti základních tvarových prvků, např. horizontálních vertikálních nebo diagonálních čar
výsledky by srovnal se seznamem písmen uložených v paměti – vygeneroval by výsledné číslo
teorie je slučitelná s výsledky Hubela a Wiesela
– intuice a vnímání – iracionální funkce, protože obcházejí rozum – pracují pouze s vjemy
percepční typ – pamatuje si detaily, ale nezvládne dát jev do souvislosti (všimne si na louce květin, stromů, trávy,…)
intuitivní typ – přejde detaily, ale chápe smysl (všimne si na louce celé atmosféry, nálady)
Vnímání = organizace a interpretace senzorických informací; podstatou tohoto kognitivního procesu je odhalování smysluplných celků v chaotických senzorických informacích, které probíhá v lidské mysli
- výsledkem jsou vjemy, které putují do mozku, který je zpracovává a poté interpretace probíhá v lidském vědomí
- neuropsychologie se zaměřuje na zkoumání postupu mozku při zpracování dat
- psychologové však zkoumají percepci jako duševní proces -) 2 hlavní přístupy:
§Na centraci navazuje další krok procesu:
od jednotlivostí k celku
rozpoznávání jako proces, který začíná u malých komponent (rysů) a postupuje k větším, jež jsou „nahoře“ (nejprve písmena, pak slova, fráze, věty…)
vnímání je min. dvoustupňový proces (mozek informace nejprve rozloží- třeba podle barev, pohybů, umístění,.. a pak zase složí do celistvého vjemu)
§Vnímání objektu je výsledkem paralelního zpracování informací v rozsáhlých nervových sítích.
nebeská tělesa na horizontu vnímáme jako větší než v nadhlavníku – tento problém vysvětlil Irvin Rock
jedním z možných vysvětlení je stálost velikost, respektive Ponzova iluze
při vnímání měsíce či slunce na obzoru máme k dispozici vodítka pro vnímání vzdálenosti, která ovlivňují jeho percipovanou velikost
kruh obklopený velkými kruhy vnímáme jako menší než stejně velký obrazec obklopený malými kroužky
Øve vnímání se uplatňují procesy zdola nahoru i shora dolů
§Kognitivní psycholog Ulric Neisser navrhl v roce 1976 teorii, podle níž jsou procesy „shora dolů“ a „zdola nahoru“ při vnímání součástí nepřetržitého cyklu.
proces vedoucí od očekávání k ověření (zaznamenání/nezaznamenání) je shora dolů, kdežto oprava/rozvinutí očekávání je zdola nahoru.
§Tyto procesy začínají u celostních reprezentací různých objektů uložených v paměti.
např. obrázek A, B, C X 12, 13, 14
Anne Treismanová - viz pozornost
na jejím vzniku se podílí lineární perspektiva (horní čára se nám zdá být dál -> vnímáme ji jako větší)
lineární perspektiva patří mezi vodítka, jenž zajišťují stálost vnímání (viz výše)
náš percepční systém má schopnost přenést se přes proměnlivé proximální podněty a vnímat okolní svět jako stálý; proměnlivost vnější stimulace j způsobena především střídáním dne a noci, tedy změnami světelných podmínek
jednu z teorií vytvořil Irving Biederman – 3D objekty jde rozdělit na 36 tzv. geonů (klíny, kvádry, válce, kužely a oblouky) – např. kufr je kvádr spojený s obloukem
tato teorie je vyvrácená, žádné geony neexistují
obecně tyto teorie už v pozadí, místo nich konekcionistické modely
demonstrace lidské tendence posuzovat svislé úsečky jako delší než vodorovné
i v přírodě – např. rostoucí strom se nám zdá být vyšší než strom pokácený
Fyzikální a percepční iluze
fyzikální klamy (např. zdánlivé ohýbání hole částečně ponořené do vody – naše vnímání fyzikálního jevu, který se odehrává ve vnějším světě, je velmi přesné) X percepční klamy (= zkreslené vjemy, které jsou výslednicí vnitřních nervových a psychických procesů)
vznikají bezděčně, jsou nezávislé na naší vůli
na vzniku se podílejí principy, které zajišťují konstantnost vnímání, především stálost velikosti
další příčinou může být lidská tendence organizovat vjemové pole do určitých celků -> chybné posouzení vlastností jejich částí
Snadno identifikovatelný rozdíl mezi fyzikálními a percepčními iluzemi je, že fyzikální vidí i fotoaparát, percepční jen člověk.
Percepční iluze jsou povětšinou důsledkem oklamání vodítek pro vnímání prostoru.
př. s textem, ve kterém jsou přeházená písmena – stejně to jsem schopen přečíst
ve slovech je správně umístěno pouze první a poslední písmeno
lidský mozek nečte jednotlivá písmena, ale slovo jako celek
přetnutí vodorovných úseček svazkem paprsků vede k tomu, že místo rovnoběžek vidíme dvě mírně prohnuté čáry
velké téma soudobé psychologie
komplikovaný percepční proces
pravděpodobně se liší od rozpoznávání ostatních objektů
porucha – prosopagnézie
postižení nepoznávají druhé lidi, někdy ani sebe sama (ale s rozpoznávání jiných objektů nemají problémy)
Model Vicky Bruceové a Andrew Younga
komponenty rozpoznávání tváří
kódování struktury zahrnuje popis tváře z různých úhlů pohledu, vcelku nezávisle na jejím výrazu
analýza výrazu – odhad emočních prožitků
analýza řeči z tváře – odezírání ze rtů
jednotky rozpoznávání tváří – umožňují rozpoznání známých lidí
uzly osobních identit – naše představy o typickém knihovníkovi, učiteli apod.
přiřazení jména
Irvin Rock – percepční systém vychází při vnímání z určité percepční hypotézy, tato hypotéza je ověřována na základě působících podnětů (vnímání jako řešení problému)
obdobné procesy vznikají při vzniku tzv. pareidolií = rozeznání neexistujícího objektu
lidem někdy určité přírodní útvary (mraky, skály,…) připomínají různé konkrétní objekty
má tendenci se vracet – jednou ve skvrně něco rozpoznám, podruhé to tam zase vidím
halucinace – naše mysl je schopná vytvářet vjemy nezávisle na vnější stimulaci
lidský mozek je extrémně citlivý na rozpoznání lidských obličejů.
horní úsečka se zdá být kratší než dolní
dosud neexistuje stoprocentní vysvětlení
s touto iluzí se setkáváme i v reálném světě – vnímání rohů zdí apod.
reakce na zjištění, že u příslušníků přírodních národů nebyly některé percepční klamy tak výrazné jako u lidí, kteří vyrostli v průmyslové společnosti
„tesařský svět“ – svět budov, který tvoří pravé úhly, horizontální, vertikální a souběžné linie
X
svět přírodních národů – převládají zaoblené linie
percepční očekávání, procesy shora-dolů
barvu známých předmětů vnímáme jako stálou i za rozdílných světelných podmínek
skutečný pohyb = objekt se ve fyzickém světě přesune z místa na místo
zdánlivý pohyb = když se ve skutečnosti objekt nepohybuje
percepční očekávání, procesy shora-dolůdveře z různých úhlů pohledu stále vnímáme jako obdélník
i tvarově složité předměty bezpečně poznáváme z různých úhlů pohledu
světlé předměty (např. sníh) vnímáme i za šera jako jasné, protože odrážejí více světla
E. Emmert, zvětšování paobrazů
Vnímaná velikost = sítnicový obraz × vnímaná vzdálenost
E. Emmert již v roce 1881 zjistil, že se velikost následných paobrazů mění v závislosti na vnímané vzdálenosti
Emmertův zákon: percipovaná velikost objektu se rovná násobku jeho vnímané vzdálenosti a velikosti jeho sítnicového obrazu
percipovaná velikost tedy závisí na přítomnosti vodítek pro vnímání vzdálenosti, především lineární perspektivy
stálost velikosti je příčinou Ponzovi iluze
Vnímání prostoru
vzniká při sledování bodových světel ve tmě – myslíme si, že se světlo pohybuje
její příčinou jsou drobné pohyby okohybných svalů, které mylně interpretujeme jako pohyb světel, protože ve tmě nemáme žádný vztažný bod
pravděpodobně převážně vrozené
potvrzuje to existence selektivní (senzorické) adaptace na pohyb, což je spíše senzorický fenomén
např. pozorujeme-li cca minutu vodopád a pak přeneseme zrak na jeho okolí, zdá se nám, že se toto okolí pohybuje proti spádu vody
lze vysvětlit únavou receptorů pro vnímání pohybu
člověk také exceluje při vnímání biologického pohybu, což je pravděpodobně výsledkem dlouhého evolučního vývoje
schopnost postřehnout pohyb druhých lidí či zvířat může mít zásadní význam pro přežití
Většina procesů vnímání pohybu vyžaduje integraci senzorických informací ze sítnice s proprioceptivními informacemi o pohybu hlavy a očí. Mimochodem, třeba holubi nemohou otáčet očima, a proto při chůzi trhají hlavou, aby kompenzovali posun obrazu a sítnicový obraz zůstal alespoň chvíli konstantní.
Tři varianty:
námi projede cyklista
popsal Karl Duncker (1903 – 1940) – několik druhů tohoto pohybu
malé předměty se zdánlivě pohybují na pozadí velkých
nejčastěji vzniká při sledování malého nehybného předmětu ve vztahu k pozadí, které tvoří velké pohybující se objekty -) dojem, že se pohybuje malý předmět proti směru skutečného pohybu velkého předmětu
vzniká, protože nemáme vztažný bod, pomocí kterého bychom určili, kdo se ve skutečnosti hýbe
zdánlivý pohyb vedlejšího vlaku, i když my stojíme/ měsíc pluje v oblacích, i když stojí a mraky se pohybují
indukovaný pohyb sebe sama, např. při delším sledování říčního toku z mostu (únava receptorů)
obrázek hýbajícího se kola
jestliže poblíž jednoho bodu zobrazíme další a první necháme zmizet, máme pocit, že došlo k přemístění, 30-200 ms = BETA pohyb
Fí-fenomén - (objeven Maxem Wertheimerem), ke kterému dojde, když naopak necháme sousedící body ve správném tempu mizet. V takovém případě máme dojem, že po obrazu obíhá jakýsi objekt v barvě pozadí.
Stroboskopický pohyb je využíván v konstrukci monitorů a televizí.
získáváme pomocí obou očí
získáváme pomocí jednoho oka
říká se jim též malířská vodítka (kromě pohybové paralaxy)
– oči se při pohledu na bližší předměty sbíhají
mozek využívá signály z okohybných svalů jako vodítko pro vnímání vzdálenosti
Pokud se při fixaci musí oči křížit, pak je objekt blíže.
každé oko vidí poněkud odlišný obraz =) stereoskopické/prostorové vidění
dětský stereoskop využívá principu binokulární disparity
syntézou obou obrazů v mozku vzniká plastický prostorový vjem
porucha této syntézy (např. při opilosti) vyvolává dvojité vidění („diplopii“)
Každým okem vidíme obraz mírně posunutý. Tento posun je větší u blízkých objektů.
To, co je dál, se zdánlivě pohybuje pomaleji.
zřetelný rozdíl v rychlosti a směru pohybu objektů, které sledujeme
z pohybujícího se dopravního prostředku
vzdálené se pohybují směrem jako my, blízké naopak
Co je před objektem, je blíž.
- objekty se překrývají, blízké kryjí vzdálené
V čem vidíme více detailů, to je blíž.
co je blíž vnímáme jako více strukturované (Gibson), textura blízko nás je hrubá, čím dál od nás se mlží, rozplývá
Sbíhající se linie vedou dálky
- např. koleje nebo chodník se sbíhají směrem od nás, čím dál tím se více přibližují
Co je v zorném poli níže, to je blíž.
objekty ve větší výšce jsou dál, než ty, které jsou níž
objekty, které jsou dál, bývají zamlžené, méně ostré
Co je v mlze nebo rozostřené, je dál.
věc, která je menší, je dál
