Created by Anny Půlkrabová
Její otec pracoval jako vrchní účetní v textilní firmě a matka byla v domácnosti. Měla také starší sestru a chodila na dívčí gymnázium.
Rodina prožívala období Mnichovské dohody s velkým strachem. Lidé se báli Hitlera, války a bombardování Prahy. Do Československa přicházeli emigranti z Německa a vyprávěli o pronásledování Židů.
Po okupaci Československa vznikl Protektorát Čechy a Morava. Začaly platit norimberské zákony a židovské rodiny byly postupně perzekvovány. Jana už nesměla normálně studovat a byla omezována ve škole i v běžném životě.
Rodina musela odevzdávat majetek, zlato a šperky. Jana musela odevzdat i své oblíbené kolo. Židé museli nosit žlutou hvězdu, nesměli do některých obchodů ani jezdit běžně tramvají. Život byl stále těžší a plný zákazů.
Rodina byla nucena opustit svůj byt, kde Jana žila od narození. Více rodin muselo bydlet společně v malém bytě. Gestapo zatklo některé příbuzné a jedna z příbuzných byla později popravena.
V dubnu 1942 musela Jana, její rodiče a prarodiče nastoupit do transportu do Terezína.
Odjely z Terezína mužské transporty, do kterých byl zařazen také Janin otec a přítel. Potom byly do transportu do Osvětimi zařazeny také Jana s matkou.
Janina matka byla přiřazena do levého sektoru a Jana do pravého, druhý den ráno se Jana dozvěděla, že všechny v levém sektoru poslali do plynové komory, což znamenalo, že Janina matka zemřela. Jana byla psychicky zdeptaná a otupělá. Po třech týdnech byla Jana vyslaná pro práci do vesnice Merzdorf.
Ke konci války vypukla v Merzdorfu stejně jako v jiných lágrech epidemie tyfu.Tábor byl osvobozen Rusy. Než byl tábor osvobozen, všechny dozorkyně utekly. Jana se svými pěti kamarádkami požádala ruského komandanta, aby mohly opustit tábor a vrátit se do Čech. To jim bylo povoleno.
Po osvobození lágru Rusy se Jana se svými přítelkyněmi vydala pěšky do Čech, šly hned za frontou. Rusové se k nim chovali velmi slušně, sháněli jim jídlo.Protože právě skončila válka a ještě nejezdily vlaky, byly dívky nejprve několik dnů ubytované v Prachově v hotelu.Hlavní vzpomínka pamětnice na tuto dobu je, že si konečně připadaly zase jako lidé, spaly v postelích a měly dost jídla.Když začaly jezdit vlaky, dojely do Prahy. O to horší byl příjezd do Prahy. Najednou si uvědomila, že vůbec neví, co je s její rodinou. Asi po měsíci se vrátila ještě její sestra. Z celé rodiny, asi 30 lidí, přežila válku jen ona a její sestra, Otec zemřel na pochodu smrti 3. května 1945.
Po válce se Jana setkala se svým přítelem z Terezína Františkem Dubem, se kterým začala po několika měsících žít a za kterého se v roce 1947 provdala.
V roce 1951 se jim narodil syn, který je lékař a v současné době pracuje v Bruselu.
Nejvíce mě překvapilo, jak rychle se obyčejný život změnil v neustálý strach a omezování. Přišla kvůli svému židovskému původu skoro o všechna práva a nakonec musela do Terezína.
Před válkou popisuje svůj život jako klidný a normální. Chodila do školy, měla rodinu, kamarády a běžné dětství.
Nejhorší bylo pronásledování Židů, neustálé zákazy, ztráta domova a odvoz do Terezína. Velmi bolestné byla také smrt příbuzných.
psychická síla, podpora rodiny a snaha nevzdávat se ani v těžkých podmínkách.
Válečné zkušenosti ji ovlivnily na celý život. Více si vážila svobody, bezpečí a lidských vztahů. Zároveň v ní zůstaly bolestné vzpomínky na válku a pronásledování.
Zaujalo mě, že i po velmi těžkých zkušenostech dokázala pokračovat v normálním životě a později o svých zážitcích vyprávět dalším generacím.
Vzpomínky ukazují, jak nacistický režim postupně připravoval Židy o jejich práva a svobodu. Museli nosit hvězdu, odevzdávat majetek, nesměli do některých obchodů a byli deportováni do táborů. Příběh ukazuje strach, diskriminaci a bezmoc během okupace.