Created by Baruš Jeřábková
Přišla jsem pozdě na úplně první hodinu svého studia -na hodinu latiny - a zrovna vedle ní bylo místo. Jsem věřící a má víra je pro mě hodně důležitá. Proto se nezdráhám sdílet i některé okamžiky, které se mohou zdát být zvláštní, ale jsou opravdu tak zásadní, že je nechci vynechat. V této situaci jsem vnímala, že mi Bůh říká, že mám s touto dívkou udržovat vztah, že pro ni budu jednou ještě hodně důležitá. Tak jsem to udělala, i když by to přirozeně jinak nevyplynulo. No... A ano. To by si neuměl nikdo představit, jak se to pak vyvinulo...
Kamarádku jsem provázela životem, u kterého bych rozhodně nepřeháněla, když bych jej označila jako hororový. Protože mě během studia zaujala interpretace dětské kresby a obrázky její dcery jsem používala k průzkumu, diplomovou práci jsem nakonec na popud své vedoucí napsala o této holčičce. Sbírala jsem veškeré její obrázky téměř šest let. Právě v těchto obrázcích se odrážel životní příběh této holčičky, ale vlastně i její maminky, a v konečném důsledku i část mého života. Moje diplomka zcela proměnila můj pohled na vnitřní svět dětí. Bylo to pro mě nesmírně překvapivé, co všechno a v jak mladém věku děti vnímají. Dětské kresby jsou podle mě strašně silným, ale neobjeveným komunikačním nástrojem v rukou všech, které se o děti starají...
Vašek nejprve udělal dva rozhovory o OrgPadu s kolegou, ale pak si přál jej uskutečnit s nějakou paní učitelkou. Zeptal se na to ve FB skupině a já s velkou dávkou nejistoty jsem mu rozhovor nabídla. S Václavem jsme se tak začali více bavit a nakonec se stal neskutečnou oporou v náročném období při odchodu z práce ve škole, ale i poté s rozjezdem podnikání. Stal se mi vzácným přítelem a je mi ctí s ním spolupracovat na dalších projektech.
Hrozně moc mi pomohla s přípravou, no, prostě bez ní by to jako opravdu nešlo. Vůbec. Nikdy. Nijak.
Tohle byla zkušenost jak řemen! Tady jste se museli naučit komunikovat telepaticky. Každý klient měl svůj jedinečný způsob komunikace, svůj vlastní svět. Většina z nich byli těžcí autisté. Byla to práce založená na vcítění se a intuici level 6. smysl, bezpodmínečné lásce, bezhraniční trpělivosti a perfektním systému.
Jednu chvíli jsem uvažovala, že bych šla studovat na FAVU a spíš svou kariéru směřovala více na umělce. Ale tady jsem měla zážitek, který mě přiměl k pevnému rozhodnutí, že umění nebudu používat pro svou jakoby "slávu", ale pro podobné momenty, jako byl tento. Kdy tím, že dokážete něco vytvořit, způsobíte někomu neskutečnou radost. Takovou radost, že pak dokáže udělat něco, co by do něho nikdy nikdo neřekl...
šla jsem do Brna, protože se mi nelíbila Praha 😂
Proč ruština? Protože jsem chtěla dvouobor a díky kamarádce z Ukrajiny, u které jsem trávila doma hodně času, jsem toho z ruštiny něco pochytila. Takže jsem aspoň měla trochu pocit, že mám na co navazovat (ehm...)
a já si řekla, že měla...
Jako šla jsem na výtvarku, ale francouzštinu jsem si chtěla nechat, protože jako to bylo "to pořádný"
Studovala jsem výtvarnou výchovu a francouzský jazyk a literaturu. V této době jsem bojovala s vážnou nemocí, ale zkouška sama byla opravdu náročná (a já v té literatuře a historii fakt plavala...), a tak jsem prostě ty státnice nedala (nevzpomněla jsem si moc na renesanční literaturu...). Doteď si pamatuju, jak jsem ležela na koberci doma pod oknem a brečela. A najednou jsem vnímala, jak mi Bůh říká, že tohle všechno použije pro něco dobrého. Cítila jsem to hodně silně a úplně mě to uklidnilo. No, a pokud budete sledovat mou osu dále, tak uvidíte, že tomu tak skutečně bylo. Dnes jsem ráda, že se to stalo 🙂
Za rok jsem státnice už zvládla, ale ve studiu francouzštiny jsem už nepokračovala. (Zvláštní, že?) Místo toho jsem si zvolila vizuální tvorbu, takže jsem se mohla plně soustředit na umění.
Přes maminku Vítka jsem se seznámila s Gabrielou Ježkovou, ředitelkou nově vznikající školy. U vzniku jsem intenzivně byla přítomna, od účasti na různých setkáních po malování zdí v nových prostorách školy. Vedla jsem tu dramatický a umělecký kroužek a estetickou výchovu. Když se ohlédnu zpátky, tak se úplně ošívám :D Zkušenosti jsem prostě teprve začala nabírat... Ale rychle jsem si osvojila a nastudovala všechno možné o alternativním vzdělávání. Měla jsem toho ale hrozně moc. Z Ježka jsem tedy po roce odešla. Ale v tu chvíli jsem byla rozhodnutá, že nikdy nechci jít učit do běžné školy. (Teď už mám těch zkušeností za sebou zase o něco víc, takže mé názory už nejsou tak černobílé.)
Mysleli jsme si, že zůstaneme v Brně, ale rozhodli jsme se vrátit s manželem za rodinami do Kutné Hory. To bylo těžké, protože v Brně bylo mnoho alternativních škol, v KH jsem o ničem nevěděla. Myslela jsem, že půjdu dělat na kasu do Billy, ale úplnou náhodou jsem v jednom článku o alternativních školách narazila na zmínku, že v KH jedna vzniká. Vygooglila jsem si to, napsala jsem email, že asi nikoho nehledají, ale třeba kdyby někdy v budoucnu chtěli, že bych byla hrozně ráda... Ale oni hledali :)
V Hůrce jsem získala hrozně moc... Byla jsem na mnoha kurzech, např. respektující výchovy nebo intiuitivní pedagogiky. Hodně jsme o věcech mluvili, spoustu jsme toho zkoušeli, chvíle s dětmi, ať už ty těžké nebo ty plné legrace, nic nemohlo nahradit... Bylo to super. Ale současně jsem byla frustrovaná z toho, jak náročná a stresující ta práce byla. I proto jsem se nakonec rozhodla pro odchod, i když jsem si myslela, že to je práce na celý život. No, teď už vím, že si dveře budoucnosti budu nechávat vždycky otevřené.
V Hůrce jsem začínala jako asistentka, po půl roce jsem převzala výuku angličtiny a umění a kultury (vv + hv). Pak k tomu přibyla informatika, projektové vyučování i čeština. Učila jsem na obou stupních ZŠ a ve školce měla jednu dobu i kroužek angličtiny. Hodně jsem tu fotila, starala se o Facebook a grafické věci a v době distanční výuky jsem významně pomáhala rozjet všechno po technické stránce a implementovat digitální nástroje.
Tady popisuju, jak se to stalo, a ve velmi zkrácené verzi i tady, kde také vyjmenovávám, co v OrgPadu dělám.
Členové týmu se stali mými blízkými přáteli, kteří do mě investovali mnoho svého času a energie.
S lidmi v týmu OrgPadu jsme hodně mluvili o mé práci, ale také jsem si tu vypracovala jednu orgstránku o sobě. Díky tomu a i dalšímu jejich zájmu o mé blaho, mě hodně poznali a dostalo se mi obrovského množství povzbuzení, které vedlo k mnoha zásadním uvědoměním. Jedno z nich bylo to, že potřebuju tvořit, abych měla pocit, že žiju. A také, že to, jaká jsem, má mnoho pozitiv. Já se na to dívala dosud jen jako na své nedostatky. Chvíli to těmto lidem, včetně Vaška Maněny, trvalo, než mě přesvěčili, abych si trochu věřila. Ale nakonec se jim to povedlo a já vykročila.
Na ten rok, kdy jsem musela čekat na další termín státnic, jsem sháněla nějaký přivýdělek. Narazila jsem na poptávku asistentky pro chlapce s AS. Napsala jsem tam, ale dozvěděla jsem se, že inzerát je již zastaralý a že shánění vhodného člověka vzdali. Prý byl můj kontakt něco jako jako zázrak, znamení z vesmíru nebo něco na ten způsob 😁 Práce s Vítkem, devítiletým úžasným klukem, pro mě byla asi nejsměrodatnější zkušeností v mém životě. Naučila jsem se komunikovat a narážela na absurdity v našem školském systému, protože Vítek odmítal dělat cokoliv, co mu nedávalo smysl. Proto měl problémy. A moje role bylo to nějak žehlit. Jenže... on měl pravdu.
Všichni říkali, že na to mám talent. Děti ke mě přirozeně tíhly. Takže nebylo divu, že mamka říkala, že bych se hodila na pedagogickou fakultu. Ale to bylo na gymnáziu sprosté slovo, takže ten ještě chvilku počkal.
V nedělní besídce jsem působila asi tak možná od svých 11, vedoucí na táborech jsem dělala od 16. A po mnoho let jsem různě hlídala děti, i ty úplně nejmenší.
Vytvořila jsem např. i logo pro Unii rodičů, ale i pro Prototýpky, pro které jsem po letech začala pracovat.
Byla to práce s dětmi všeho věku, dělala jsem s nimi keramiku, výtvarku, focení, videa, animace, úpravu fotek... dokonce jsem učila dospěláky francouzštinu. Taky tu byly různé tábory, kurzy a workshopy pro děti i dospělé a tak.
Pracovala jsem tu tři roky.
Za tu dobu jsem taky absolvovala několik kurzů.
Napsala jsem o tom články na Metodický portál RVP
A začala popisovat metodu práce v OrgPadu, kterou jsem nazvala Svobodné strukturování.
Během středoškolského studia jsem dělala tři roky průvodkyni ve Vlašském dvoře v Kutné Hoře a později jsem dělala ještě nějakou dobu v Kostnici a Katedrále nanebevzetí panny Marie v Sedlci. Tady jsem byla i na kase. Čísla čísla čísla!! Ne, na kase já dělat fakt nemůžu...
Zkusila jsem ale také noční dvanáctky u pásu ve Philippovi Morissovi. Dělat dvanáct hodin jeden pohyb v hrozném rámusu, když byste si šli radši lehnout, bylo opravdu něco, čemu jsem se chtěla už navždy vyhnout... Ale někdo to dělat musí, já vím. A mají můj obdiv.
Na VŠ jsem si taky zkusila v brzkých ranních hodinách doplňovat zboží v IKEA.
